Amen-Nacht : Část 1
Dr. FRANTIŠEK LEXA:
AMEN-NACHT
PRAHA
1917
vyšlo v 600 exemplářích s dřevoryty Zd. Weidnera nákladem Dr. F. Lexy. Tiskem "Politiky" v Praze 1917.
Jako faksimile původního vydání vydala v roce 1994 nakladatelství Půdorys a Lege artis nákladem 1500 výtisků.
AMEN-NACHT
PRAHA
1917
vyšlo v 600 exemplářích s dřevoryty Zd. Weidnera nákladem Dr. F. Lexy. Tiskem "Politiky" v Praze 1917.
Jako faksimile původního vydání vydala v roce 1994 nakladatelství Půdorys a Lege artis nákladem 1500 výtisků.
Za vlády Veličenstva krále horního i dolního Egypta Men-cheper-Re-a,
syna Reova Tutmesa, žil v Totově chrámu v Hermopoli kněz Amennacht.
Podivínem jej nazývali soudruzi jeho proto, že žil zcela jinak,
než oni. Ač byl nejučenějším mužem své doby a měl tolik vůle, že i
nejvyšší úředníci cítili se před ním slabými a plnili jeho přání a pokyny
tak ochotně jako rozkazy Jeho Veličenstva, ač si dobyl okamžitě přízně
každého, s kým se setkal; ač jméno jeho slaveno bylo ve všech
chrámech obou říší, tak že nikdo nebyl schopen vysokých úřadů tak
jako on, přece byl jen knihovníkem chrámu, protože s díky odmítl
každé povýšení ku podivu všech.
Jeho život byl vzorný až na jedinou skvrnu, kterou mu promíjeli,
ač byla těžkým pokleskem proti mravnosti; zůstal totiž svoboden a
nestaral se o to, aby zanechal po své smrti potomstvo, které by
pečovalo o posmrtný kult jeho ducha a zachování jeho památky,
ačkoliv by ráda se stala manželkou jeho každá žena, kterou by byl o to
požádal.
Ve svém mládí takovým nebyl; vzpomínky na šťastné dětství a na
konec jeho, jenž rozdrtil v něm víru v pozemské štěstí, ovládly jeho
city tak, že v srdci jeho nezůstalo místa pro nové dojmy z tohoto světa.
Byl synem Amen-mesa, Amonova velekněze v Karnackém chrámu,
jenž byl ve veliké vážnosti pro svoji zbožnost a lásku k bližnímu. Pravilli
o sobě v nápise hrobky své: "Ani otroku jsem neublížil, nikdy nikdo
neplakal k vůli mně. Byl jsem otcem sirotkům, manželem vdovám a
dobrým pánem svým poddaným. Odíval jsem nahé, krmil hladové,
napájel žíznivé, zbloudilé uváděl jsem na pravou cestu a přes Nil
převážel jsem ty, kteří neměli vlastní lodi. Dával jsem oběti bohům a
duchům zemřelých a plnil jsem rozkazy krále, takže všickni milovali
mě s nebylo nikoho, kdo by mě byl nenáviděl," - nebyly to pouhé fráze,
jako v jiných hrobech, nýbrž úplná pravda, kterou Amen-mes směl
pověděti před tváří Osira a čtyřiceti dvou členů soudního sboru
božského v říši západu, aniž k tomu potřeboval oněch kouzelných
prostředků, jimiž duchové zemřelých hříšníků snažili se takovým
lživým řečem dodati zdánlivého lesku pravdy.
Amen-mes měl synáčka Amen-nachta a dcerušku Merit-ites, kteří -
nemajíce matky, jež záhy odešla k žijícím v západní říši Osirově -již
v nejútlejším mládí přilnuli k sobě tak, že druh druhu stal se
nezbytným nejen při dětských hrách, ale i později při vážném
zaměstnání.
Merit-ites s počátku těžce nesla odloučení od bratra,
navštěvujícího chrámovou školu, nedočkavě čekávala vždy jeho
návratu a když přišel, zahrnovala jej otázkami, čemu se ve škole učil;
představovala si, že učení jest asi něco velice krásného a zábavného,
když lze pro ně zapomínati na hry, na zpěv i na potulky po rozlehlé
chrámové zahradě, jež měly pro ně až doposud tolik půvabů. Amennacht,
hrdý na svoje nové zaměstnání, odbýval posměšně její otázky, a
když se proto na něj zlobívala, vysvětloval jí, že jeho učení jest
mnohem obtížnější než zpěv, hra na harfu a tanec, jimž se ona učila,
vzdělávajíc se na chrámovou zpěvačku.
Jednou však, když na něj doléhala, usilovněji než jindy, načrtal jí
s úsměvem na střep ze džbánu několik značek svatého písma a nedbale
jí vyložil jejich význam. Domníval se, že upokojí tím její zvědavost,
sprostí se jejího naléhání a zaplaší s jejího čela chmury, jež vyvolávalo
často jeho odmítání. Ale zmýlil se; k jeho největšímu podivu Merit-ites
žádala, aby jí psal a vysvětloval význam značek dále, a když celý střep
byl úplně popsán, črtala mu neuměle na jiný střep značky, jež jí ukázal
a opakovala mu správné vysvětlivky, které jí podal. Když ji za to
pochválil, měla velikou radost a doléhala, aby ji učil čísti a psáti, tak
dlouho, až svolil. Od té doby sedávali spolu u chrámové zdi a střepy
z rozbitých nádob nahrazovaly jim krokodýla, otvírajícího tlamu a
mrskajícího ocasem, otrokyni, rozmílající kamenem zrní na mouku a
jiné hračky, jimiž dosud se bavívali.
Amen-nacht učil se rád, a jeho touha po vědění přenášela se i na
Merit-ites. Společná práce vytlačila společné hry, a protože pracuje se
každému mnohem snáze, ví-li, že o jeho práci někdo se zajímá, a
mnohem radostněji, když nepracuje sám, nýbrž s někým, k němuž ho
poutají vřelé city, budil Amen-nacht pozornost učitelů svými
neobyčejnými úspěchy. O sestře jeho Merit-ites mluvilo se záhy nejen
v Thebách, nýbrž i do jiných vzdálených chrámů egyptských rozšířila
se pověst o dívce, která umí čísti a psáti a učí se všem vědám jako
muži.
Merit-ites dospívala a její náklonnost k bratru proměnila se ve
vroucí lásku, jež naplňovala její srdce bezmezným štěstím, když viděla,
že Amen-nacht k ní plane stejnými city a že otec přeje si toužebně
spojiti je manželským svazkem.
Amen-nacht vstoupil již do chrámových služeb, byv na svoji žádost
přidělen ke chrámové knihovně, kde měl nejlepší příležitost uplatniti a
rozhojniti svoje vědomosti. Merit-ites překročila již třemi měsíci
patnáctý rok svého života a otec její dokončoval již přípravy ke sňatku,
když nepřítel světa Set svedl je s cesty radosti a štěstí na cestu smutku
a neštěstí.
Dobrý bůh, král horního a dolního Egypta O-cheper-ka-Re, syn Reův
Tutmes odebral se do nebeských výšin k otci svému Reovi, aby od
něho přijal odměnu za osvobození obou zemí z nadvlády pastýřských
vládců, kteří dvě stě let v porobě drželi obyvatele obou nilských břehů.
Jakmile truchlivá zvěst roznesla se po celé osiřelé říši od kataraktů až
k hořkým jezerům, zachvácen byl Egypt zhoubnými zmatky. Boje, jež
vzplanuly mezi dědičkou Horova trůnu Hat-šepset-chnemt-Amonou a
jejím bratrem Tutmesem, zasáhly krutě do všech vrstev obyvatelstva
obou zemí. Přátelé stávali se nepřáteli, úředníci byli sesazováni a
jinými spolehlivějšími nahrazováni, mnohé rodiny byly boji o své členy
olupovány - v této krušné době opustil Amen-mes tento svět, aby žil
v družině Osirově na věky věkův.
Tehdy právě podařilo se Tutmesovi na čas zmocniti se vlády, a
protože velekněz Amona Karnackého měl veliký politický vliv, svěřil
tento úřad svému stoupenci Meri-amonovi. Byl to člověk občanského
původu, úplně bezcharakterní, nevalného vzdělání, toužící jedině po
moci a slávě, jíž však nemohl pro své četné nedostatky dosáhnouti. Dal
se proto do služeb Tutmesa, jenž sháněl skvělými sliby kde koho, aby
počtem svých přívrženců překonal spravedlivé nároky své sestry.
Tutmes poznav, že Meri-amon nelekne se žádných prostředkův, jimiž
by mohl moc svou upevniti, učinil jej veleknězem Amonovým; byl totiž
přesvědčen, že Meri-amon pro něj učiní vše - nelekaje se ani krve, budeli
toho třeba - protože moc Tutmesova jest mocí Meri-amonovou. A
nezklamal se. Jakmile nový velekněz Amonův nastoupil na svůj úřad
v Karnackém chrámu, snažil se všemi prostředky upevniti vládu
Tutmesovu a tím i vlastní moc, a neopomenul ničeho, čím by svoje
postavení zabezpečil a tak proměnil Tutmesův dočasný úspěch v trvalé
vítězství. Seznav oblibu, jaké těšila se Merit-ites, a naděje, jež v ni byly
skládány, nabyl přesvědčení, že nemůže lépe moc svoji upevniti, než
spojí-li její osudy s osudy svými. I rozhodl se, pojmouti ji za manželku.
Přímo ucházeti se o ni nesměl; protože by byl jistě narazil na odpor její
i veškerého kněžstva, a ona jsouc varována a chráněna, mohla mu
snadno uniknouti. Bylo tedy nutno uskutečniti sňatek bez jejího
svolení a bez vědomí ostatního kněžstva. To nebylo obtížno jemu,
chráněnci Tutmesovu. Vylíčil Tutmesovi výhody, plynoucí z tohoto
spojení pro sebe i pro něj, a ten uznav to, vydal královský rozkaz, jímž
dává Merit-ites Meri-amonovi za manželku.
Maje v rukou královský rozkaz, ověřený pečetí Jeho Veličenstva,
rozhodl se Meri-amon, že bude jednati rychle. Dal střežiti Amen-nachta
i jeho sestru a nařídil, aby ho o každém jejich kroku zpravili:
Když druhého dne ráno sluha ho vzbudil a oznámil mu, že oba
sourozenci odešli na procházku do chrámových zahrad, jak bylo jejich
každodenním zvykem, rychle se ustrojil a se dvěma otroky a
královským rozkazem vydal se za nimi. Nalezl je sedící na břehu Nilu
s rukama kolem krku ovinutýma, mlčky pozorující ranní ruch, jejž
vzbudil Re, vypluv ve své lodi po boji, vítězně skončeném s temnotou,
z východního horizontu nebe. Kdyby bylo srdce Meri-amonovo bývalo
v rovnováze s rozumem - jak při posledním soudu žádá Osiris od těch,
kteří chtějí býti přijati do jeho říše - nebyl by mohl rozloučením
milujících se porušiti souladu díků, jež Reovi vzdávali lidé, zvířata i
rostliny za probuzení ze spánku, strašícího je, tolik podobného smrti.
Ale srdce jeho bylo úplně v područí rozumu a rozum, kráčející po
cestách nepravosti, uznal jejich rozloučení za nutné. Proto Meri-amon
ustoupil stranou a poslal otroky oznámit sourozencům, že první
velekněz chrámu přišel k nim s důležitým královským rozkazem pro ně
určeným.
Oba vyrušeni byvše z blahých snů o své budoucnosti, vyvolaných
milostí Reovou, rozlévající se do srdcí všech jeho stvoření, vyskočili a
uslyševše, oč jde, kvapně předstoupili před velekněze a poklonili se.
Z očí zírala jim jen zvědavost, proč dobrý bůh, král obou říší, zasahuje
do života jich, nepatrných tvorů; všecky ostatní myšlenky a city
vyplašeny jsouce se rozutekly. Meri-amon ukázal jim královskou pečeť,
uzavírající list, a odtrhnuv ji, rozvinul list a četl:
"Žijící Hor, statný býk: 'Jenž vstoupil na trůn v Thebách', pán bílé
i červené koruny: 'Trvale držící královskou moc jako Re v nebi', vítěz
nad nepřáteli: 'Mocný a silný nádherně zářící', král horního i dolního
Egypta, pán světa: Men-cheper-Re, vlastní syn Reův: Tutmes, věčným
životem obdařený; nařizuje toto:
Ucho Mého Veličenstva, jež slyší všecko, co děje se v obou zemích
i cizích krajích až ke čtyřem sloupům, na nichž spočívá nebe, uslyšelo
chválu Merit-ites, dcery prvního velekněze Amona Karnackého Amenmesa,
jenž byl za spravedlivého prohlášen. Jako slunce neskrývá se pod
horizontem a s vrcholu nebe rozdává život celému světu paprsky
svými, tak nesmí v úkrytu zůstati zářící učenost Merit-ites. Aby mohla
se rozlévati po obou březích, dychtících po jejím lesku, staniž se Meritites,
dcera prvního velekněze Amona Karnackého Amen-mesa, jenž byl
za spravedlivého prohlášen, manželkou prvního velekněze Amona
Karnackého Meri-amona. Ať Merit-ites hned, jak tento rozkaz Mého
veličenstva jí přečten bude, odebéře se do domu Meri-amonova, aby
přijmouti mohla dary ze stříbra, zlata, drahých kamenů, nejjemnějších
oděvů a vonných mastí z pokladny Královského domu, jež jí Moje
Veličenstvo uděluje snubním darem, aby vyznamenána byla jako žádná
žena dosud od věku, kdy velicí bozi vládli v horním i dolním Egyptě."
Dočetl. Amen-nacht a Merit-ites stáli jako sochy, vytesané
z kamene. Tváře jejich byly bledé, oči bez lesku a v jejich srdcích bylo
prázdno, jako na poušti za vrcholky západních hor. Meri-amon vzal
Merit-ites za ruku, aby si ji odvedl domů a ona šla, nevědouc že jde,
jako její dřevěná otrokyně, s níž si kdysi hrávala, kamenem rozmílala
zrní, když někdo tahal za provázek, upevněný na jejích zádech. Amennacht
díval se sice ztrnule za odcházející sestrou, ale neviděl jí a když
na ohybu cesty zmizela ona i Meri-amon a oba otroci, zasténal a klesl
na zemi tváří do písku.
Teprve palčivé paprsky poledního slunce probudily jeho zlomeného
ducha k životu. Zvolna dostavovaly se myšlenky; nejprve podivné,
nemající vztahu k tomuto světu, podobající se spíše obrazům nežli
myšlenkám. Ale pak znenáhla se seřazovaly a vyjasňovaly, až konečně
nabyly své obvyklé podoby dlouhých řad, v jakých táhne vojsko do
boje, a v čele jejich zářila představa Merit-ites. Zakryl si rukama obličej
a plakal.
Pozdě odpoledne vstal, odebral se do domu velekněze Meri-amona
a požádal vrátného, aby jej ohlásil pánu domu. Dostalo se mu však
odpovědi, aby přišel zítra; dnes že je Meri-amon zaměstnán přípravami
k svému sňatku tak, že nemá času ani s ním ani s nikým jiným mluviti.
Usedl před branou nádvoří a zase seděl tupě, nepozoruje, jak letí čas.
Náhle spočinula na jeho rameni něčí ruka. Ohlédl se a spatřil
otrokyni, jež podala mu popsaný střep se slovy: "Od Merit-ites". Četl:
"Bratře můj a miláčku můj! Kéž Amon utěší hoře tvé! Krutá bolest
sevřela srdce mé, když rozloučili nás a při vzpomínce na to, co přijíti
má, byla jsem tak zoufalá, že chtěla jsem odejíti ze země žijících do
říše mlčení. Ale duch můj mi řekl: "vezmou-li ti tělo tvé, jest to veliká
ztráta pro tebe i pro bratra tvého, jenž tě miluje; ale ducha tvého ti
vzíti nemohou, a ten náležeti bude miláčkovi tvému zde, na zemi,
pokud žíti budeš a po smrti tvé na věky věkův." Rozhodla jsem se žíti.
Dokud po zemi choditi budu, duch můj neustále dlíti bude u tebe, i
kdybys byl v zemi devíti luků, nebo v zemi Asiatů, nebo třeba až
v Puntu. Vím, že bolest má, jež mě dnes v noci očekává, bude menší
než bolest tvoje, a jako myšlenky tvé budou dlíti u mne, tak myšlenky
mé dlíti budou u tebe. Kéž utiší Amon hoře tvé, bratře můj a miláčku
můj!"
Stokráte zlíbal se slzami v očích střep popsaný rukou Merititesinou
a pak - poznav, že rozjitřil by jen její bolest, kdyby se objevil
před její tváří - odešel.
Šel - nevěděl ani kudy a kam jde - až zpozoroval, že ocitl se u
převozníkova přístaviště na břehu Nilu. Dal se převézti na západní břeh
a vystoupiv z lodi, ubíral se do města mlčení. Prošed několika ulicemi
domů vystavených pro věčnost, přišel k hrobce svého otce a vstoupil
do ní, aby duchu jeho si postěžoval na krutou ránu osudu, jež ho stihla.
Ale když usedl na práh brány, spojující tento svět s oním, kterou
přichází si duch pro oběti, srdce nenalezlo slov, aby povědělo duchu
otce to, čím až k puknutí trpělo, a jen celým tělem otřásající pláč
vydral se z jeho hrdla.
Re již opustil zemi, jež zahalila se v temnotu, a veplul do říše
mrtvých, aby paprsky svými vzbudil je k životu, když Amen-nacht
zdvihl hlavu. - Před ním stála průhledná, slabě zářící postava Merit-ites,
usmívající se na něj, a její úsměv rozháněl jeho žal, jenž v okamžiku
rozplynul se jako malý mráček na poledním nebi rozplyne se ve
slunečním žáru. Zapomněl zcela na smutnou skutečnost, a jen
průhledný, svítící zjev vyplňoval jeho duši. Vpíjel do sebe krásný
přízrak a nepozoroval, jak plyne čas.
Náhle ticho okolí přerušeno bylo strašlivým, zoufalým výkřikem.
Ač byl tak silný, jako by trpící, z jehož úst vyšel, byl v hrobce, zdálo se
přece, že přichází z veliké vzdálenosti. Když dozněl, ztrácel zjev Meritites
svoji světlost, svoje barvy a svoje obrysy, až rozplynul se
v temnotě. Amen-nacht, vrácen byv skutečnosti, propukl zase
v bolestný pláč, volal jméno své sestry, ale marně. Ani ona ani její
přízrak se již neobjevil. Dutý zvuk vlastního hlasu, jenž ho strašil, bylo
poslední, nač se pamatoval.
Jen jako mlhavý obraz utkvělo mu v paměti jeho procitnutí.
Probudil se ve svém domě na lůžku: byl den. Chtěl vstáti, ale
nemohl.
Zvolal: "Merit-ites!"
A nějaký cizí hlas mu odpověděl: "Merit-ites je mrtva!"
On přijal zprávu tu tak klidně, jako by se týkala osoby docela mu
neznámé.
"Kdy zemřela?" otázal se.
"Před čtyřiceti dny," odpověděl cizí hlas.
"A proč?"
"Její svatební lože bylo jí ložem úmrtním."
Tu náhle vzpomněl si na všecko, co se stalo, na zjevení v hrobce,
na onen zoufalý výkřik - pak se zablesklo - ne venku, uvnitř, v něm - a
pak zase nebylo nic.
Když Amen-nacht probudil se po druhé - padesát dní po prvém
procitnutí - vzpomněl si hned na všecko, co se stalo, ale jeho žal
neměl již tolik síly, aby mohl ducha odloučiti od těla. Byl tak sesláblý,
že nemohl se skoro ani pohnouti, ale síly jeho ponenáhlu se vracely. Za
čtrnácte dní chodil již, opíraje se o hůl, a za dvacet pět dní vypravil se
do otcova domu věčnosti navštíviti ducha Merit-ites, jež nedlouho před
jeho druhým procitnutím byla pohřbena. Sotva sedl na práh dveří,
vedoucích do onoho světa, nově postavených pro ducha Merit-ites,
usnul; tak byl znaven cestou, jež před nemocí byla mu kratičkou
procházkou.
Zdálo se mu, že Merit-ites - tentokráte jakoby živá - vstoupila ze
záhrobí do dveří záříc radostí, objala ho kolem krku, zavěsila se na něj
se slovy: "Ted jsem celá tvá!" a propukala ve smích i pláč. On ji líbal,
jako nikdy dosud. Náhlé štěstí vypudilo žal ze srdce utrpením
zesláblého a naplnilo je novými silami a láska rozlila se celým jeho
tělem.
Merit-ites, zpola udušena jeho polibky, konečně vyvinula se mu
z náručí a vzavši ho za ruku řekla: "Pojď!"
Amen-nacht nechal se vésti. Prošli branou mezi životem a smrtí, a
před jeho zraky rozvinul se nezapomenutelný obraz.
Stáli v besídce, vystavěné pod korunou sykomory, úplně zarostlé
úponkovitými rostlinami s nádhernými květy všech barev, šířícími
opojnou vůni, tak lahodnou, že předčila i nejrozmanitější voňavky
dovážené z Puntu. Z besídky vedly schody dolů k řece stejně mohutné
jako pozemský Nil. Příjemný chladný vánek čeřil její vlny, na nichž se
houpaly květy lotosu. Hejna ptactva, neobyčejně krásně zbarveného,
proháněla se vzduchem a jejich štěbetání, křik a zpěv spojoval se
v jedinou velebnou píseň, jež neměla slov, ale jež Amen-nachta
přesvědčovala, že život pozemský jest jen stínem toho, co nás očekává.
Když Amen-nacht probral se z oslnění, necítil tlaku ruky Meritites,
jež dříve stála vedle něho, opřena jsouc o jeho rameno. Ohlédnuv
se, spatřil ji sedící na lůžku s očima sálajícíma touhou po štěstí dosud
nepoznaném. Klesl před ní na kolena, cítě, jak její žár rozněcuje jeho
srdce - a stali se svoji.
Světlo kolem již uhasínalo, když Merit-ites probrala se ze svého
opojení. Vzala Amen-nachta za ruku a řekla: "Pojď, musíš se vrátiti!"
"Proč?" Otázal se ulekaně.
"Zde smí zůstati jen ten, kdo zasloužil si toho svým životem. Mně
dovoleno bylo rozloučiti se s tebou, a já ukázala jsem ti místo svého
pobytu, abys nezoufal, že jsi mě ztratil. Toužebně čekati budu na
okamžik, jenž nás zde spojí, a až shledáme se zase, nerozloučíme se
nikdy. Přemoz svůj žal, pracuj a nezapomeň na mne! To jsou
prostředky, jež nás spojí na věky. A nyní bud šťasten, pokud procházeti
se budeš pod oblohou nebeskou a pokud na tebe zářiti bude Re." Ještě
jednou se k němu přivinula, ještě jednou ústa jejich se spojila v polibek
- a stále stupňující se snaha, prodloužiti tento poslední okamžik štěstí,
probudila Amen-nachta ze sna.
Cítil se svěžím. Utišil se jeho žal, který až dosud tísnil jeho ducha
a v zajetí držel jeho myšlenky; chuť k práci znovu se rozvinula a on
upokojen vyšel z hrobky směle do boje ne o svůj vezdejší, nýbrž o svůj
posmrtný život. Netoužil po dlouhém životě, bohatství, lesku a slávě,
nýbrž po brzkém shledání s Merit-ites za branou tohoto světa.
Slunce plulo již vysoko nad zemí a blížilo se vrcholu své denní
pouti, když Amen-nacht vrátil se do Karnackého chrámu. Odebral se
hned k veleknězi Meri-amonovi a oznámil mu, že se cítí již dosti silen,
aby mohl zase nastoupiti na svůj úřad. A druhého dne ráno seděl již
v knihovně Amonova chrámu. Na stole dosud stál džbán se svitkem
papyru, jenž byl poslední četbou jeho a jeho sestry; nedočetli ho však.
Se slzami v očích ho rozvinul, a hledal místo, kde přestali čísti. Byl to
opis starého textu, napsaný písařem nedosti sběhlým, a proto se hemžil
chybami, takže těžko bylo mu porozuměti. Vzpomněl si, že právě
poslední věta, kterou četli, působila jim veliké potíže; již myslili, že jí
vůbec neporozumějí, když šťastná myšlenka Merit-ites rozřešila tuto
těžkou hádanku. Cítil, že krušno mu bude pracovati bez její
společnosti, že nikdy už práce mu nebude tak radostna, jako bývala, ale
vědomí, že prací svou vybojuje si věčného spolužití s ní, vytrhlo ho ze
snění a utvrdilo jeho vůli v žulu. Dal se do čtení a přepisování svitku od
místa, kde přerušili poslední svou společnou práci; a čím dále, tím lépe
se mu pracovalo a tím spokojenějším se cítil.
Když svou práci pozdě odpoledne dokončil, vydal se na cestu do
nekropole, doufaje, že se zase shledá s duchem Merit-ites, ale nespatřil
nic, ačkoliv po celou noc oka ani nezamhouřil. K vlastnímu svému
podivu však necítil zklamání; naopak jeho víra v posmrtné shledání
s Merit-ites a ve blažené spolužití s ní ještě vzrostla a on vrátiv se
odebral se přímo do chrámové knihovny, aby se dal do práce, jsa svěží,
jakoby byl celou noc spal na lůžku ve svém pokoji.
Když byl Amen-nacht přidělen knihovně chrámové, byl ještě
s jinými dvěma chrámovými písaři pověřen úkolem prohlížeti všecky
rukopisy, a ty, jež byly v chatrném stavu, přepisovati, temné texty
opatřovati poznámkami a zničená místa doplňovati podle analogických
textů. Jestliže se nemohli v některém bodě shodnouti, byli povinni
svoje odchylná mínění předložiti vrchnímu správci chrámové knihovny
k rozhodnutí. Tím se práce velice zdržovala. Protože se Amen-nachtovo
mínění ukázalo vždy správným, a nevěděl-li si rady on, nevěděl si rady
ani nikdo jiný, uznal vrchní správce knihovny chrámové za nejlepší
svěřiti práci tu Amen-nachtovi samotnému a oběma soudruhům jeho
přiděliti práci jinou; byl přesvědčen, že tím práce rychleji bude
pokračovati a on nebude zbytečně obtěžován neustálými dotazy. A
nezklamal se ani v jednom ani v druhém. Amen-nacht sám vykonal
mnohem více práce, než dříve vykonali všichni tři, a vrchní správce
knihovny, zbaven byv hloubání o věcech božských, mohl se úplně
oddati lidským věcem z tohoto světa.
Protože ve výboru papyrů, jimiž se chtěl zabývati, byla mu
ponechána úplná volnost, obíral se až do své nemoci hlavně hymny
k oslavě bohů, litaniemi a sbírkami modliteb pro denní bohoslužby,
výroční slavnosti a procesí. Příbuznost obsahu jejich byla mu
znamenitou pomůckou při jeho práci. Když však dokončil přepis
papyru, jejž začal čísti s Merit-ites, zdála se mu tato jednotvárná práce,
která ho seznámila s řečí a písmem všech dob, nudnou, i zatoužil po
textech, jež by obsahovaly to, čím naplněno bylo jeho nitro - po
knihách, týkajících se posmrtného života. Prohlížel soustavně všecky
džbány a skřínky, v nichž papyry byly uloženy. Většina jich obsahovala
náboženské texty kultu Amonova. Mimo texty, jimiž se již dříve
zabýval, byly tu rituály každodenní bohoslužby i různých slavností,
zákoníky a sbírky předpisů, jimiž řídí se život kněží všech hodností,
učebnice mythologie, sbírky zaříkání nemocí a kouzelných předpisů pro
odvrácení pohrom, působených zlými duchy, pro poznání budoucnosti,
pro vzbuzení lásky a rozvedení milujících se a pro jiné naléhavé
potřeby denního života. Protože to všecko dávno znal, nedal se tím
zlákati. Teprve když nalezl pět džbánů papyrů s texty jednajícími o
posmrtném životě, rozhodl se, že se dá do jejich studia.
Byly to opisy textů různého stáří, určené k sestavování knih, jež
dávaly se mrtvým do hrobu, aby byly jejich duchům průvodkyněmi
v záhrobním světě. Některé byly původu nedávného, jiné byly prastaré,
starší než nápisy na vnitřních stěnách velkých pyramid.
Jal se čísti svitek, opatřený obrázky o životě duchů na nebeských
luzích. Znal to líčení posmrtné blaženosti, shodující se s tím, co mu
Merit-ites ukázala, a četba tohoto textu utvrzovala jej ve víře v budoucí
šťastné spojení se sestrou. V pěti dnech byl hotov s tímto svitkem, jenž
byl nového původu, úplně neporušený a téměř bez chyb.
Potom se dal do čtení knihy o posledním soudu před soudním
sborem Osira a o životě spravedlivých v Osirově západní říši; ale tato
kniha ho nijak neuspokojila. Měl-li duch zesnulého po své smrti
odevzdati bohu Totovi k prohlídce své srdce, aby zjištěno bylo, činil-li
na zemi vždycky to, k čemu srdce jeho mu radilo, bylo to úplně
v pořádku; ale nebylo správné, že mohl bohy oklamati, odevzdal-li jim
místo srdce skaraba, jenž byl při balsamování vložen do těla mrtvoly a
jenž neohrazoval se proti tomu, když duch důsledně zapíral všecko,
čeho na zemi se dopustil proti oběma spravedlnostem, lidské i božské.
Proč vybízela ho Merit-ites k životu, zasvěcenému práci, když si mohl
posmrtnou blaženost vymoci skarabem, jejž bylo možno v každém
chrámu si koupiti za lacinější nebo dražší peníz podle látky, z níž byl
zhotoven, a kouzelných textů, které nad ním byly odříkány nebo na
něm napsány? Po dlouhém přemýšlení nalezl odpověď, jež ho částečně
uspokojila: Čistota srdce vede k jistému vítězství, kdežto pokus o
klamání bohů může se nezdařiti, nebo skarab může býti ukraden - pak
odsouzení a záhuba jsou neodvratny. Ale uspokojení jeho bylo jen
částečné, neboť kdesi hluboko v jeho srdci jakýsi temný hlas volal: "Ale
skarab nemusí býti ukraden a pokus o oklamání bohů se může zdařiti!
Bohy lze oklamati!"
Nedal se však dlouho hlasem tím znepokojovati a četl knihu třetí.
Byl to opis prastaré knihy; obsah byl místy těžce srozumitelný, místy
vůbec nesrozumitelný, neboť dávno vyhynulé tvary a kmeny řeči
označovány byly neobvyklými značkami, takže myšlenky pradávných
předků, ve svitku tomto pohřbené, nebylo lze oživiti. Amen-nacht jen
stěží porozuměl několika místům, jež splynuly mu v hrůzostrašný
obraz o tmě, v níž duchové jen matně vidí hníti, červy se hemžiti a
v kusy se rozpadávati svá pozemská těla a jen těžce se brání
kouzelnými průpovídkami hadům, štírům a strašidelným příšerám,
útočícím na ně. Když nedostali od svých pozůstalých obětí, trpí hladem
a žízní tak, že v šílenství požívají vlastní výkaly a vlastní moč, aby si
prodloužili trvání svého života. Podaří-li se některému z nich zabíti
svého nepřítele, jenž o bezživotí jeho ukládal, slaví hody a jásá: "Já žiji,
já nejsem mrtev, já budu žíti na věky, já nezemru nikdy! Jsem vesel,
jsem vesel!" - Amen-nacht ztratil schopnost přemýšleti. Seděl ztrnule,
mlhy zaclonily mu svět, a v nich v dáli viděl ducha, zuby svými
trhajícího kusy masa z těla svého druha, zmítajícího se v posledním
tažení, a slyšel jásavé volání: "Jsem vesel, jsem vesel!" mísící se
v žalostné vytí a smrtelné chroptění hynoucího. - To přece není možno!
Není možno, aby duchové otců a synů, kteří na světě spokojeně spolu
žili a se milovali, po smrti proměnili se ve dravá zvířata, jež usilují
navzájem o svou zkázu, nemohouce jinak ukojiti hladu. - Jak by se
mohl duch z takového života radovati?! - Jakou náhodou se dostala
tato kniha sem mezi ostatní, líčící štěstí posmrtného života? - Což není
sám bůh Tot ochráncem knih, jenž chrání ty, které ochrany zasluhují, a
zkáze propadnouti dává těm, jež nezasluhují, aby potomci je četli? -
Mnohokráte slunce vyšlo a zapadlo nad rozrušeným Amen -
nachtem, jenž konečně oddav se naději, že to, co dnes zdá se mu býti
temným, později může se mu státi jasným, a že snad v jiných knihách
najde rozřešení toho, co se mu jevilo nyní býti záhadným, dal se do
čtení dalších knih.
Jiná - také prastará kniha - líčila, jak Isis a Nefta shledávají údy
rozpadlého těla zesnulého, jak je Anup sestavuje dohromady a
zvoláním: "Vstaň!" odlučuje ducha od mrtvoly. Protože však nové tělo
tohoto ducha má všecky vady, které měla mrtvola, přichází Hor, otvírá
mu oči, aby viděl, a uši, aby slyšel, upravuje mu ústa, aby mohl mluviti,
dává pohyb jeho nohám a rukám, aby mohl choditi a jednati, načež mu
praví: "Ty jsi dokonalý zářící duch. Jdi tam, kam se ti líbí, čiň to, co
přeje si tvé srdce a nečiň toho, co protiví se tvému srdci. Ty jsi bůh
určený k životu, jakým žijí bozi." - Tato četba Amen-nachta zase
upokojila. Napadla jej sice myšlenka, k čemu balsamovati mrtvé, když
bozi sami i mrtvolu, která podlehla rozkladu, shledají a upraví tak, aby
tělo ducha po jeho vzkříšení bylo úplné; ale jistě nebylo bohům nemilé,
nalezli-li tělo mumie neporušené, takže byli zbaveni práce.
Bez oddechu četl Amen-nacht dále: jak duše zesnulého stoupá
k nebi v podobě ptáka nebo vynořuje se z Nilu v podobě krokodýla a
v bažinaté zátoce vypučí v podobě lotosového květu; jak v podobě
draka vylézá z podzemních slují; nebo v podobě boha - starce zasedá
v soudním sboru Osirově, aby soudila duchy zesnulých; nebo v podobě
ptáka ohniváka nebo vlaštovky nebo v jakékoliv podobě jiné zjevuje se
svým milým pozůstalým skromně nebo celému světu ve velkolepé
nádheře. - Pro tento text nejevil Amen-nacht vůbec zájmu. Dokud je
živ, dotud potřebuje duše, aby mohl pomocí jí ovládati své pozemské
tělo; ale jakmile duch jeho se odloučí od své pozemské schránky, ztrácí
duše svého účelu a nemajíc sebevědomí, mizí ve vesmíru. Duch sice
může ji přivolati, může ji donutiti, aby navštívila mumii odpočívající
v hrobce; ale k čemu?
Další texty, které četl, byly mu ještě cizejší. Duch zesnulého hned
skvěl se na nebi; jsa jitřenkou, vycházel a zapadal před sluncem, aby
oznamoval jeho příchod ve dne ráno lidem na zemi, večer duchům
v říši západní; hned zase jsa Horem v podobě sokola, letěl na perutech
svých nebem, přijímaje pokornou úctu, kterou mu vzdávali ostatní
bozi; hned zase - jsa Reem - řídil osudy lidí i bohů, dávaje život těm,
jimž přál, aby žili, a smrtí stíhaje ty, jimž přál, aby zemřeli; hned zase
byl Osirem, všemohoucím pánem říše západní a vládl neomezeně těm,
kteří opustili zemi, aby žili v jeho říši.
Když Amen-nacht dočetl poslední knihu z posledního džbánu, jal
se přemýšleti o všem, co četl, a snažil se to srovnati v jediný celek. Ale
čím více se přemýšlením namáhal, tím více vystupovaly odpory
v textech obsažené a stavěly se proti sobě jako vrcholky hor, oddělené
od sebe nepřeklenutými propastmi. Marně namáhal se několik měsíců;
duch jeho okříval na chvíle čím dále tím kratší, aby klesl pak do únavy
ještě větší a delší, až konečně zůstal prázdný, bez myšlenek.
Z nečinnosti, jež hrozila zahubiti utlumenou pružnost ducha,
vyrušen byl Amen-nacht vnějšími událostmi.
Záhy po jmenování Meri-amona veleknězem Amona Karnackého,
poznalo kněžstvo Karnackého chrámu směr jeho činnosti, a nedůvěra
v něj změnila se po smrti Merit-ites ve zjevné pohrdání a nenávist.
Nazývali jej vrahem a umínili si, že se ho zbaví ať po dobrém nebo po
zlém. Od svých tajných vyzvědačů dověděl se Meri-amon o smýšlení
kněží jemu nepříznivém, a ačkoliv nevěděl o ničem, co by uvalovalo na
Amen-nachta podezření z účastenství na spiknutí, přece pokládal jej za
původce této nevraživosti a domníval se, že odstraní-li jej
z Karnackého chrámu, utiší nenávist, hrozící vzplanouti v čin. Ovšem
mělo-li odstranění Amen-nachta rozbouřená srdce kněží uklidniti, bylo
nutno, aby se stalo se svolením Amen-nachtovým a bylo pro něj
povýšením v očích kněží. Proto znaje Amen-nachtovu náklonnost ke
studiu, dorozuměl se s Veličenstvem králem horního a dolního Egypta
Tutmesem a nabídl mu velekněžství v Totově chrámu v Hermopoli.
Tot, vynálezce božské řeči a svatého písma, byl bůh učenosti a
knihovna chrámu Hermopolského byla proslulá tím, že chovala
nejstarší svitky (papyry), obsahující tajemné texty, jež zjednati mohly
neobyčejnou moc tomu, kdo by jim porozuměl. V Hermopolské
knihovně uschována byla prý také kniha vlastní rukou Totovou psaná.
Kdo ji znal, dovedl ovládati pohyby slunce, měsíce i hvězd,
rozpoutávati i utišovati živly, rozuměti řeči čtvernožců i ptáků a měl
tak bystré smysly, že jim utajeny nezůstaly ani cesty plazů v podzemí,
ryb ve vodě a ptáků ve vzduchu. Amen-nacht, věda o tom, rozhodl se
ihned, že toto místo přijme, doufaje, že u zřídla všeho vědění najde
rozluštění záhad, jež tak hluboce rozvrátily jeho ducha.
Jakmile skončeno bylo úřední vyjednávání, odebral se Amen-nacht
bez prodlení s vlastnoručním dopisem královským do svého nového
působiště. Meri-amon měl radost, že podařilo se mu tak snadno zbaviti
se nepříjemného Amen-nachta, a jeho radost ještě rostla, když
pozoroval, jak reptání kněží proti němu tichne. Za krátko cítil se tak
bezpečným; že nezachovával dosti opatrnosti při provádění svých
záměrů. To stalo se osudným jemu i Tutmesovi. Jednou vraceje se
z tajné schůze s několika čelnými stoupenci Tutmesovými, utopil se
v Nilu. Téhož dne byl Tutmes zajat a královna obou Egyptů Makare,
dcera Reova, Hat-šepset-chnemt-Amon vstoupila na trůn Horův, jenž jí
náležel dědičným právem.
Jest bůh Tot bytost dobrá nebo zlá? - byla otázka, kterou si Amennacht
předložil po několikaletém pobytu v Hermopolském chrámu,
kde žil jen svému studiu, nemaje zájmu o své okolí. Neúčastnil se
slavností a zábav a nevšímal si žen, zůstávaje svoboden, ač zraky
mnohých do chrámu vstupujících dívek ohlížely se po tajemném knězi,
o němž se vypravovalo, že zanechal spolku s lidmi, aby utužil svoje
styky s bohy. Ve dne seděl v knihovně a četl, psal nebo přemýšlel,
zřídka jsa vyrušován jinými kněžími; nikdo totiž do knihovny nešel,
nebylo-li toho nutně třeba, protože při styku s Amen-nachtem
přepadala každého nevysvětlitelná tíseň. Teprve po západu slunce,
když lidé uložili se ke spánku a mrtvý klid noční rozhostil se po obou
březích i hladině Nilu, vycházel na procházku ochladit se po denním
parnu.
Jest bůh Tot bytost dobrá nebo zlá? - byla otázka, která Amennachta
neustále zaměstnávala, neboť jenom odpověď na tuto otázku
mohla zbaviti jej pochybností, jež neustále se rozmnožovaly a
olupovaly jej čím dále tím více o naději ve shledání s Merit-ites. Čím
dále tím více vtírala se mu myšlenka, že slib Merit-ites byl jen
fantastickým výronem snu jako mnoho jiných bizarních obrazů, o nichž
nikdo neví, odkud se vynořují, když člověk usne, a kam zase mizejí,
když se probouzí. A tato nejistota, sklánějící se hned k víře, hned zase
k nevěře, zmítala duchem jeho mezi radostí a bolestí, mezi nadějí a
zoufalstvím.
syna Reova Tutmesa, žil v Totově chrámu v Hermopoli kněz Amennacht.
Podivínem jej nazývali soudruzi jeho proto, že žil zcela jinak,
než oni. Ač byl nejučenějším mužem své doby a měl tolik vůle, že i
nejvyšší úředníci cítili se před ním slabými a plnili jeho přání a pokyny
tak ochotně jako rozkazy Jeho Veličenstva, ač si dobyl okamžitě přízně
každého, s kým se setkal; ač jméno jeho slaveno bylo ve všech
chrámech obou říší, tak že nikdo nebyl schopen vysokých úřadů tak
jako on, přece byl jen knihovníkem chrámu, protože s díky odmítl
každé povýšení ku podivu všech.
Jeho život byl vzorný až na jedinou skvrnu, kterou mu promíjeli,
ač byla těžkým pokleskem proti mravnosti; zůstal totiž svoboden a
nestaral se o to, aby zanechal po své smrti potomstvo, které by
pečovalo o posmrtný kult jeho ducha a zachování jeho památky,
ačkoliv by ráda se stala manželkou jeho každá žena, kterou by byl o to
požádal.
Ve svém mládí takovým nebyl; vzpomínky na šťastné dětství a na
konec jeho, jenž rozdrtil v něm víru v pozemské štěstí, ovládly jeho
city tak, že v srdci jeho nezůstalo místa pro nové dojmy z tohoto světa.
Byl synem Amen-mesa, Amonova velekněze v Karnackém chrámu,
jenž byl ve veliké vážnosti pro svoji zbožnost a lásku k bližnímu. Pravilli
o sobě v nápise hrobky své: "Ani otroku jsem neublížil, nikdy nikdo
neplakal k vůli mně. Byl jsem otcem sirotkům, manželem vdovám a
dobrým pánem svým poddaným. Odíval jsem nahé, krmil hladové,
napájel žíznivé, zbloudilé uváděl jsem na pravou cestu a přes Nil
převážel jsem ty, kteří neměli vlastní lodi. Dával jsem oběti bohům a
duchům zemřelých a plnil jsem rozkazy krále, takže všickni milovali
mě s nebylo nikoho, kdo by mě byl nenáviděl," - nebyly to pouhé fráze,
jako v jiných hrobech, nýbrž úplná pravda, kterou Amen-mes směl
pověděti před tváří Osira a čtyřiceti dvou členů soudního sboru
božského v říši západu, aniž k tomu potřeboval oněch kouzelných
prostředků, jimiž duchové zemřelých hříšníků snažili se takovým
lživým řečem dodati zdánlivého lesku pravdy.
Amen-mes měl synáčka Amen-nachta a dcerušku Merit-ites, kteří -
nemajíce matky, jež záhy odešla k žijícím v západní říši Osirově -již
v nejútlejším mládí přilnuli k sobě tak, že druh druhu stal se
nezbytným nejen při dětských hrách, ale i později při vážném
zaměstnání.
Merit-ites s počátku těžce nesla odloučení od bratra,
navštěvujícího chrámovou školu, nedočkavě čekávala vždy jeho
návratu a když přišel, zahrnovala jej otázkami, čemu se ve škole učil;
představovala si, že učení jest asi něco velice krásného a zábavného,
když lze pro ně zapomínati na hry, na zpěv i na potulky po rozlehlé
chrámové zahradě, jež měly pro ně až doposud tolik půvabů. Amennacht,
hrdý na svoje nové zaměstnání, odbýval posměšně její otázky, a
když se proto na něj zlobívala, vysvětloval jí, že jeho učení jest
mnohem obtížnější než zpěv, hra na harfu a tanec, jimž se ona učila,
vzdělávajíc se na chrámovou zpěvačku.
Jednou však, když na něj doléhala, usilovněji než jindy, načrtal jí
s úsměvem na střep ze džbánu několik značek svatého písma a nedbale
jí vyložil jejich význam. Domníval se, že upokojí tím její zvědavost,
sprostí se jejího naléhání a zaplaší s jejího čela chmury, jež vyvolávalo
často jeho odmítání. Ale zmýlil se; k jeho největšímu podivu Merit-ites
žádala, aby jí psal a vysvětloval význam značek dále, a když celý střep
byl úplně popsán, črtala mu neuměle na jiný střep značky, jež jí ukázal
a opakovala mu správné vysvětlivky, které jí podal. Když ji za to
pochválil, měla velikou radost a doléhala, aby ji učil čísti a psáti, tak
dlouho, až svolil. Od té doby sedávali spolu u chrámové zdi a střepy
z rozbitých nádob nahrazovaly jim krokodýla, otvírajícího tlamu a
mrskajícího ocasem, otrokyni, rozmílající kamenem zrní na mouku a
jiné hračky, jimiž dosud se bavívali.
Amen-nacht učil se rád, a jeho touha po vědění přenášela se i na
Merit-ites. Společná práce vytlačila společné hry, a protože pracuje se
každému mnohem snáze, ví-li, že o jeho práci někdo se zajímá, a
mnohem radostněji, když nepracuje sám, nýbrž s někým, k němuž ho
poutají vřelé city, budil Amen-nacht pozornost učitelů svými
neobyčejnými úspěchy. O sestře jeho Merit-ites mluvilo se záhy nejen
v Thebách, nýbrž i do jiných vzdálených chrámů egyptských rozšířila
se pověst o dívce, která umí čísti a psáti a učí se všem vědám jako
muži.
Merit-ites dospívala a její náklonnost k bratru proměnila se ve
vroucí lásku, jež naplňovala její srdce bezmezným štěstím, když viděla,
že Amen-nacht k ní plane stejnými city a že otec přeje si toužebně
spojiti je manželským svazkem.
Amen-nacht vstoupil již do chrámových služeb, byv na svoji žádost
přidělen ke chrámové knihovně, kde měl nejlepší příležitost uplatniti a
rozhojniti svoje vědomosti. Merit-ites překročila již třemi měsíci
patnáctý rok svého života a otec její dokončoval již přípravy ke sňatku,
když nepřítel světa Set svedl je s cesty radosti a štěstí na cestu smutku
a neštěstí.
Dobrý bůh, král horního a dolního Egypta O-cheper-ka-Re, syn Reův
Tutmes odebral se do nebeských výšin k otci svému Reovi, aby od
něho přijal odměnu za osvobození obou zemí z nadvlády pastýřských
vládců, kteří dvě stě let v porobě drželi obyvatele obou nilských břehů.
Jakmile truchlivá zvěst roznesla se po celé osiřelé říši od kataraktů až
k hořkým jezerům, zachvácen byl Egypt zhoubnými zmatky. Boje, jež
vzplanuly mezi dědičkou Horova trůnu Hat-šepset-chnemt-Amonou a
jejím bratrem Tutmesem, zasáhly krutě do všech vrstev obyvatelstva
obou zemí. Přátelé stávali se nepřáteli, úředníci byli sesazováni a
jinými spolehlivějšími nahrazováni, mnohé rodiny byly boji o své členy
olupovány - v této krušné době opustil Amen-mes tento svět, aby žil
v družině Osirově na věky věkův.
Tehdy právě podařilo se Tutmesovi na čas zmocniti se vlády, a
protože velekněz Amona Karnackého měl veliký politický vliv, svěřil
tento úřad svému stoupenci Meri-amonovi. Byl to člověk občanského
původu, úplně bezcharakterní, nevalného vzdělání, toužící jedině po
moci a slávě, jíž však nemohl pro své četné nedostatky dosáhnouti. Dal
se proto do služeb Tutmesa, jenž sháněl skvělými sliby kde koho, aby
počtem svých přívrženců překonal spravedlivé nároky své sestry.
Tutmes poznav, že Meri-amon nelekne se žádných prostředkův, jimiž
by mohl moc svou upevniti, učinil jej veleknězem Amonovým; byl totiž
přesvědčen, že Meri-amon pro něj učiní vše - nelekaje se ani krve, budeli
toho třeba - protože moc Tutmesova jest mocí Meri-amonovou. A
nezklamal se. Jakmile nový velekněz Amonův nastoupil na svůj úřad
v Karnackém chrámu, snažil se všemi prostředky upevniti vládu
Tutmesovu a tím i vlastní moc, a neopomenul ničeho, čím by svoje
postavení zabezpečil a tak proměnil Tutmesův dočasný úspěch v trvalé
vítězství. Seznav oblibu, jaké těšila se Merit-ites, a naděje, jež v ni byly
skládány, nabyl přesvědčení, že nemůže lépe moc svoji upevniti, než
spojí-li její osudy s osudy svými. I rozhodl se, pojmouti ji za manželku.
Přímo ucházeti se o ni nesměl; protože by byl jistě narazil na odpor její
i veškerého kněžstva, a ona jsouc varována a chráněna, mohla mu
snadno uniknouti. Bylo tedy nutno uskutečniti sňatek bez jejího
svolení a bez vědomí ostatního kněžstva. To nebylo obtížno jemu,
chráněnci Tutmesovu. Vylíčil Tutmesovi výhody, plynoucí z tohoto
spojení pro sebe i pro něj, a ten uznav to, vydal královský rozkaz, jímž
dává Merit-ites Meri-amonovi za manželku.
Maje v rukou královský rozkaz, ověřený pečetí Jeho Veličenstva,
rozhodl se Meri-amon, že bude jednati rychle. Dal střežiti Amen-nachta
i jeho sestru a nařídil, aby ho o každém jejich kroku zpravili:
Když druhého dne ráno sluha ho vzbudil a oznámil mu, že oba
sourozenci odešli na procházku do chrámových zahrad, jak bylo jejich
každodenním zvykem, rychle se ustrojil a se dvěma otroky a
královským rozkazem vydal se za nimi. Nalezl je sedící na břehu Nilu
s rukama kolem krku ovinutýma, mlčky pozorující ranní ruch, jejž
vzbudil Re, vypluv ve své lodi po boji, vítězně skončeném s temnotou,
z východního horizontu nebe. Kdyby bylo srdce Meri-amonovo bývalo
v rovnováze s rozumem - jak při posledním soudu žádá Osiris od těch,
kteří chtějí býti přijati do jeho říše - nebyl by mohl rozloučením
milujících se porušiti souladu díků, jež Reovi vzdávali lidé, zvířata i
rostliny za probuzení ze spánku, strašícího je, tolik podobného smrti.
Ale srdce jeho bylo úplně v područí rozumu a rozum, kráčející po
cestách nepravosti, uznal jejich rozloučení za nutné. Proto Meri-amon
ustoupil stranou a poslal otroky oznámit sourozencům, že první
velekněz chrámu přišel k nim s důležitým královským rozkazem pro ně
určeným.
Oba vyrušeni byvše z blahých snů o své budoucnosti, vyvolaných
milostí Reovou, rozlévající se do srdcí všech jeho stvoření, vyskočili a
uslyševše, oč jde, kvapně předstoupili před velekněze a poklonili se.
Z očí zírala jim jen zvědavost, proč dobrý bůh, král obou říší, zasahuje
do života jich, nepatrných tvorů; všecky ostatní myšlenky a city
vyplašeny jsouce se rozutekly. Meri-amon ukázal jim královskou pečeť,
uzavírající list, a odtrhnuv ji, rozvinul list a četl:
"Žijící Hor, statný býk: 'Jenž vstoupil na trůn v Thebách', pán bílé
i červené koruny: 'Trvale držící královskou moc jako Re v nebi', vítěz
nad nepřáteli: 'Mocný a silný nádherně zářící', král horního i dolního
Egypta, pán světa: Men-cheper-Re, vlastní syn Reův: Tutmes, věčným
životem obdařený; nařizuje toto:
Ucho Mého Veličenstva, jež slyší všecko, co děje se v obou zemích
i cizích krajích až ke čtyřem sloupům, na nichž spočívá nebe, uslyšelo
chválu Merit-ites, dcery prvního velekněze Amona Karnackého Amenmesa,
jenž byl za spravedlivého prohlášen. Jako slunce neskrývá se pod
horizontem a s vrcholu nebe rozdává život celému světu paprsky
svými, tak nesmí v úkrytu zůstati zářící učenost Merit-ites. Aby mohla
se rozlévati po obou březích, dychtících po jejím lesku, staniž se Meritites,
dcera prvního velekněze Amona Karnackého Amen-mesa, jenž byl
za spravedlivého prohlášen, manželkou prvního velekněze Amona
Karnackého Meri-amona. Ať Merit-ites hned, jak tento rozkaz Mého
veličenstva jí přečten bude, odebéře se do domu Meri-amonova, aby
přijmouti mohla dary ze stříbra, zlata, drahých kamenů, nejjemnějších
oděvů a vonných mastí z pokladny Královského domu, jež jí Moje
Veličenstvo uděluje snubním darem, aby vyznamenána byla jako žádná
žena dosud od věku, kdy velicí bozi vládli v horním i dolním Egyptě."
Dočetl. Amen-nacht a Merit-ites stáli jako sochy, vytesané
z kamene. Tváře jejich byly bledé, oči bez lesku a v jejich srdcích bylo
prázdno, jako na poušti za vrcholky západních hor. Meri-amon vzal
Merit-ites za ruku, aby si ji odvedl domů a ona šla, nevědouc že jde,
jako její dřevěná otrokyně, s níž si kdysi hrávala, kamenem rozmílala
zrní, když někdo tahal za provázek, upevněný na jejích zádech. Amennacht
díval se sice ztrnule za odcházející sestrou, ale neviděl jí a když
na ohybu cesty zmizela ona i Meri-amon a oba otroci, zasténal a klesl
na zemi tváří do písku.
Teprve palčivé paprsky poledního slunce probudily jeho zlomeného
ducha k životu. Zvolna dostavovaly se myšlenky; nejprve podivné,
nemající vztahu k tomuto světu, podobající se spíše obrazům nežli
myšlenkám. Ale pak znenáhla se seřazovaly a vyjasňovaly, až konečně
nabyly své obvyklé podoby dlouhých řad, v jakých táhne vojsko do
boje, a v čele jejich zářila představa Merit-ites. Zakryl si rukama obličej
a plakal.
Pozdě odpoledne vstal, odebral se do domu velekněze Meri-amona
a požádal vrátného, aby jej ohlásil pánu domu. Dostalo se mu však
odpovědi, aby přišel zítra; dnes že je Meri-amon zaměstnán přípravami
k svému sňatku tak, že nemá času ani s ním ani s nikým jiným mluviti.
Usedl před branou nádvoří a zase seděl tupě, nepozoruje, jak letí čas.
Náhle spočinula na jeho rameni něčí ruka. Ohlédl se a spatřil
otrokyni, jež podala mu popsaný střep se slovy: "Od Merit-ites". Četl:
"Bratře můj a miláčku můj! Kéž Amon utěší hoře tvé! Krutá bolest
sevřela srdce mé, když rozloučili nás a při vzpomínce na to, co přijíti
má, byla jsem tak zoufalá, že chtěla jsem odejíti ze země žijících do
říše mlčení. Ale duch můj mi řekl: "vezmou-li ti tělo tvé, jest to veliká
ztráta pro tebe i pro bratra tvého, jenž tě miluje; ale ducha tvého ti
vzíti nemohou, a ten náležeti bude miláčkovi tvému zde, na zemi,
pokud žíti budeš a po smrti tvé na věky věkův." Rozhodla jsem se žíti.
Dokud po zemi choditi budu, duch můj neustále dlíti bude u tebe, i
kdybys byl v zemi devíti luků, nebo v zemi Asiatů, nebo třeba až
v Puntu. Vím, že bolest má, jež mě dnes v noci očekává, bude menší
než bolest tvoje, a jako myšlenky tvé budou dlíti u mne, tak myšlenky
mé dlíti budou u tebe. Kéž utiší Amon hoře tvé, bratře můj a miláčku
můj!"
Stokráte zlíbal se slzami v očích střep popsaný rukou Merititesinou
a pak - poznav, že rozjitřil by jen její bolest, kdyby se objevil
před její tváří - odešel.
Šel - nevěděl ani kudy a kam jde - až zpozoroval, že ocitl se u
převozníkova přístaviště na břehu Nilu. Dal se převézti na západní břeh
a vystoupiv z lodi, ubíral se do města mlčení. Prošed několika ulicemi
domů vystavených pro věčnost, přišel k hrobce svého otce a vstoupil
do ní, aby duchu jeho si postěžoval na krutou ránu osudu, jež ho stihla.
Ale když usedl na práh brány, spojující tento svět s oním, kterou
přichází si duch pro oběti, srdce nenalezlo slov, aby povědělo duchu
otce to, čím až k puknutí trpělo, a jen celým tělem otřásající pláč
vydral se z jeho hrdla.
Re již opustil zemi, jež zahalila se v temnotu, a veplul do říše
mrtvých, aby paprsky svými vzbudil je k životu, když Amen-nacht
zdvihl hlavu. - Před ním stála průhledná, slabě zářící postava Merit-ites,
usmívající se na něj, a její úsměv rozháněl jeho žal, jenž v okamžiku
rozplynul se jako malý mráček na poledním nebi rozplyne se ve
slunečním žáru. Zapomněl zcela na smutnou skutečnost, a jen
průhledný, svítící zjev vyplňoval jeho duši. Vpíjel do sebe krásný
přízrak a nepozoroval, jak plyne čas.
Náhle ticho okolí přerušeno bylo strašlivým, zoufalým výkřikem.
Ač byl tak silný, jako by trpící, z jehož úst vyšel, byl v hrobce, zdálo se
přece, že přichází z veliké vzdálenosti. Když dozněl, ztrácel zjev Meritites
svoji světlost, svoje barvy a svoje obrysy, až rozplynul se
v temnotě. Amen-nacht, vrácen byv skutečnosti, propukl zase
v bolestný pláč, volal jméno své sestry, ale marně. Ani ona ani její
přízrak se již neobjevil. Dutý zvuk vlastního hlasu, jenž ho strašil, bylo
poslední, nač se pamatoval.
Jen jako mlhavý obraz utkvělo mu v paměti jeho procitnutí.
Probudil se ve svém domě na lůžku: byl den. Chtěl vstáti, ale
nemohl.
Zvolal: "Merit-ites!"
A nějaký cizí hlas mu odpověděl: "Merit-ites je mrtva!"
On přijal zprávu tu tak klidně, jako by se týkala osoby docela mu
neznámé.
"Kdy zemřela?" otázal se.
"Před čtyřiceti dny," odpověděl cizí hlas.
"A proč?"
"Její svatební lože bylo jí ložem úmrtním."
Tu náhle vzpomněl si na všecko, co se stalo, na zjevení v hrobce,
na onen zoufalý výkřik - pak se zablesklo - ne venku, uvnitř, v něm - a
pak zase nebylo nic.
Když Amen-nacht probudil se po druhé - padesát dní po prvém
procitnutí - vzpomněl si hned na všecko, co se stalo, ale jeho žal
neměl již tolik síly, aby mohl ducha odloučiti od těla. Byl tak sesláblý,
že nemohl se skoro ani pohnouti, ale síly jeho ponenáhlu se vracely. Za
čtrnácte dní chodil již, opíraje se o hůl, a za dvacet pět dní vypravil se
do otcova domu věčnosti navštíviti ducha Merit-ites, jež nedlouho před
jeho druhým procitnutím byla pohřbena. Sotva sedl na práh dveří,
vedoucích do onoho světa, nově postavených pro ducha Merit-ites,
usnul; tak byl znaven cestou, jež před nemocí byla mu kratičkou
procházkou.
Zdálo se mu, že Merit-ites - tentokráte jakoby živá - vstoupila ze
záhrobí do dveří záříc radostí, objala ho kolem krku, zavěsila se na něj
se slovy: "Ted jsem celá tvá!" a propukala ve smích i pláč. On ji líbal,
jako nikdy dosud. Náhlé štěstí vypudilo žal ze srdce utrpením
zesláblého a naplnilo je novými silami a láska rozlila se celým jeho
tělem.
Merit-ites, zpola udušena jeho polibky, konečně vyvinula se mu
z náručí a vzavši ho za ruku řekla: "Pojď!"
Amen-nacht nechal se vésti. Prošli branou mezi životem a smrtí, a
před jeho zraky rozvinul se nezapomenutelný obraz.
Stáli v besídce, vystavěné pod korunou sykomory, úplně zarostlé
úponkovitými rostlinami s nádhernými květy všech barev, šířícími
opojnou vůni, tak lahodnou, že předčila i nejrozmanitější voňavky
dovážené z Puntu. Z besídky vedly schody dolů k řece stejně mohutné
jako pozemský Nil. Příjemný chladný vánek čeřil její vlny, na nichž se
houpaly květy lotosu. Hejna ptactva, neobyčejně krásně zbarveného,
proháněla se vzduchem a jejich štěbetání, křik a zpěv spojoval se
v jedinou velebnou píseň, jež neměla slov, ale jež Amen-nachta
přesvědčovala, že život pozemský jest jen stínem toho, co nás očekává.
Když Amen-nacht probral se z oslnění, necítil tlaku ruky Meritites,
jež dříve stála vedle něho, opřena jsouc o jeho rameno. Ohlédnuv
se, spatřil ji sedící na lůžku s očima sálajícíma touhou po štěstí dosud
nepoznaném. Klesl před ní na kolena, cítě, jak její žár rozněcuje jeho
srdce - a stali se svoji.
Světlo kolem již uhasínalo, když Merit-ites probrala se ze svého
opojení. Vzala Amen-nachta za ruku a řekla: "Pojď, musíš se vrátiti!"
"Proč?" Otázal se ulekaně.
"Zde smí zůstati jen ten, kdo zasloužil si toho svým životem. Mně
dovoleno bylo rozloučiti se s tebou, a já ukázala jsem ti místo svého
pobytu, abys nezoufal, že jsi mě ztratil. Toužebně čekati budu na
okamžik, jenž nás zde spojí, a až shledáme se zase, nerozloučíme se
nikdy. Přemoz svůj žal, pracuj a nezapomeň na mne! To jsou
prostředky, jež nás spojí na věky. A nyní bud šťasten, pokud procházeti
se budeš pod oblohou nebeskou a pokud na tebe zářiti bude Re." Ještě
jednou se k němu přivinula, ještě jednou ústa jejich se spojila v polibek
- a stále stupňující se snaha, prodloužiti tento poslední okamžik štěstí,
probudila Amen-nachta ze sna.
Cítil se svěžím. Utišil se jeho žal, který až dosud tísnil jeho ducha
a v zajetí držel jeho myšlenky; chuť k práci znovu se rozvinula a on
upokojen vyšel z hrobky směle do boje ne o svůj vezdejší, nýbrž o svůj
posmrtný život. Netoužil po dlouhém životě, bohatství, lesku a slávě,
nýbrž po brzkém shledání s Merit-ites za branou tohoto světa.
Slunce plulo již vysoko nad zemí a blížilo se vrcholu své denní
pouti, když Amen-nacht vrátil se do Karnackého chrámu. Odebral se
hned k veleknězi Meri-amonovi a oznámil mu, že se cítí již dosti silen,
aby mohl zase nastoupiti na svůj úřad. A druhého dne ráno seděl již
v knihovně Amonova chrámu. Na stole dosud stál džbán se svitkem
papyru, jenž byl poslední četbou jeho a jeho sestry; nedočetli ho však.
Se slzami v očích ho rozvinul, a hledal místo, kde přestali čísti. Byl to
opis starého textu, napsaný písařem nedosti sběhlým, a proto se hemžil
chybami, takže těžko bylo mu porozuměti. Vzpomněl si, že právě
poslední věta, kterou četli, působila jim veliké potíže; již myslili, že jí
vůbec neporozumějí, když šťastná myšlenka Merit-ites rozřešila tuto
těžkou hádanku. Cítil, že krušno mu bude pracovati bez její
společnosti, že nikdy už práce mu nebude tak radostna, jako bývala, ale
vědomí, že prací svou vybojuje si věčného spolužití s ní, vytrhlo ho ze
snění a utvrdilo jeho vůli v žulu. Dal se do čtení a přepisování svitku od
místa, kde přerušili poslední svou společnou práci; a čím dále, tím lépe
se mu pracovalo a tím spokojenějším se cítil.
Když svou práci pozdě odpoledne dokončil, vydal se na cestu do
nekropole, doufaje, že se zase shledá s duchem Merit-ites, ale nespatřil
nic, ačkoliv po celou noc oka ani nezamhouřil. K vlastnímu svému
podivu však necítil zklamání; naopak jeho víra v posmrtné shledání
s Merit-ites a ve blažené spolužití s ní ještě vzrostla a on vrátiv se
odebral se přímo do chrámové knihovny, aby se dal do práce, jsa svěží,
jakoby byl celou noc spal na lůžku ve svém pokoji.
Když byl Amen-nacht přidělen knihovně chrámové, byl ještě
s jinými dvěma chrámovými písaři pověřen úkolem prohlížeti všecky
rukopisy, a ty, jež byly v chatrném stavu, přepisovati, temné texty
opatřovati poznámkami a zničená místa doplňovati podle analogických
textů. Jestliže se nemohli v některém bodě shodnouti, byli povinni
svoje odchylná mínění předložiti vrchnímu správci chrámové knihovny
k rozhodnutí. Tím se práce velice zdržovala. Protože se Amen-nachtovo
mínění ukázalo vždy správným, a nevěděl-li si rady on, nevěděl si rady
ani nikdo jiný, uznal vrchní správce knihovny chrámové za nejlepší
svěřiti práci tu Amen-nachtovi samotnému a oběma soudruhům jeho
přiděliti práci jinou; byl přesvědčen, že tím práce rychleji bude
pokračovati a on nebude zbytečně obtěžován neustálými dotazy. A
nezklamal se ani v jednom ani v druhém. Amen-nacht sám vykonal
mnohem více práce, než dříve vykonali všichni tři, a vrchní správce
knihovny, zbaven byv hloubání o věcech božských, mohl se úplně
oddati lidským věcem z tohoto světa.
Protože ve výboru papyrů, jimiž se chtěl zabývati, byla mu
ponechána úplná volnost, obíral se až do své nemoci hlavně hymny
k oslavě bohů, litaniemi a sbírkami modliteb pro denní bohoslužby,
výroční slavnosti a procesí. Příbuznost obsahu jejich byla mu
znamenitou pomůckou při jeho práci. Když však dokončil přepis
papyru, jejž začal čísti s Merit-ites, zdála se mu tato jednotvárná práce,
která ho seznámila s řečí a písmem všech dob, nudnou, i zatoužil po
textech, jež by obsahovaly to, čím naplněno bylo jeho nitro - po
knihách, týkajících se posmrtného života. Prohlížel soustavně všecky
džbány a skřínky, v nichž papyry byly uloženy. Většina jich obsahovala
náboženské texty kultu Amonova. Mimo texty, jimiž se již dříve
zabýval, byly tu rituály každodenní bohoslužby i různých slavností,
zákoníky a sbírky předpisů, jimiž řídí se život kněží všech hodností,
učebnice mythologie, sbírky zaříkání nemocí a kouzelných předpisů pro
odvrácení pohrom, působených zlými duchy, pro poznání budoucnosti,
pro vzbuzení lásky a rozvedení milujících se a pro jiné naléhavé
potřeby denního života. Protože to všecko dávno znal, nedal se tím
zlákati. Teprve když nalezl pět džbánů papyrů s texty jednajícími o
posmrtném životě, rozhodl se, že se dá do jejich studia.
Byly to opisy textů různého stáří, určené k sestavování knih, jež
dávaly se mrtvým do hrobu, aby byly jejich duchům průvodkyněmi
v záhrobním světě. Některé byly původu nedávného, jiné byly prastaré,
starší než nápisy na vnitřních stěnách velkých pyramid.
Jal se čísti svitek, opatřený obrázky o životě duchů na nebeských
luzích. Znal to líčení posmrtné blaženosti, shodující se s tím, co mu
Merit-ites ukázala, a četba tohoto textu utvrzovala jej ve víře v budoucí
šťastné spojení se sestrou. V pěti dnech byl hotov s tímto svitkem, jenž
byl nového původu, úplně neporušený a téměř bez chyb.
Potom se dal do čtení knihy o posledním soudu před soudním
sborem Osira a o životě spravedlivých v Osirově západní říši; ale tato
kniha ho nijak neuspokojila. Měl-li duch zesnulého po své smrti
odevzdati bohu Totovi k prohlídce své srdce, aby zjištěno bylo, činil-li
na zemi vždycky to, k čemu srdce jeho mu radilo, bylo to úplně
v pořádku; ale nebylo správné, že mohl bohy oklamati, odevzdal-li jim
místo srdce skaraba, jenž byl při balsamování vložen do těla mrtvoly a
jenž neohrazoval se proti tomu, když duch důsledně zapíral všecko,
čeho na zemi se dopustil proti oběma spravedlnostem, lidské i božské.
Proč vybízela ho Merit-ites k životu, zasvěcenému práci, když si mohl
posmrtnou blaženost vymoci skarabem, jejž bylo možno v každém
chrámu si koupiti za lacinější nebo dražší peníz podle látky, z níž byl
zhotoven, a kouzelných textů, které nad ním byly odříkány nebo na
něm napsány? Po dlouhém přemýšlení nalezl odpověď, jež ho částečně
uspokojila: Čistota srdce vede k jistému vítězství, kdežto pokus o
klamání bohů může se nezdařiti, nebo skarab může býti ukraden - pak
odsouzení a záhuba jsou neodvratny. Ale uspokojení jeho bylo jen
částečné, neboť kdesi hluboko v jeho srdci jakýsi temný hlas volal: "Ale
skarab nemusí býti ukraden a pokus o oklamání bohů se může zdařiti!
Bohy lze oklamati!"
Nedal se však dlouho hlasem tím znepokojovati a četl knihu třetí.
Byl to opis prastaré knihy; obsah byl místy těžce srozumitelný, místy
vůbec nesrozumitelný, neboť dávno vyhynulé tvary a kmeny řeči
označovány byly neobvyklými značkami, takže myšlenky pradávných
předků, ve svitku tomto pohřbené, nebylo lze oživiti. Amen-nacht jen
stěží porozuměl několika místům, jež splynuly mu v hrůzostrašný
obraz o tmě, v níž duchové jen matně vidí hníti, červy se hemžiti a
v kusy se rozpadávati svá pozemská těla a jen těžce se brání
kouzelnými průpovídkami hadům, štírům a strašidelným příšerám,
útočícím na ně. Když nedostali od svých pozůstalých obětí, trpí hladem
a žízní tak, že v šílenství požívají vlastní výkaly a vlastní moč, aby si
prodloužili trvání svého života. Podaří-li se některému z nich zabíti
svého nepřítele, jenž o bezživotí jeho ukládal, slaví hody a jásá: "Já žiji,
já nejsem mrtev, já budu žíti na věky, já nezemru nikdy! Jsem vesel,
jsem vesel!" - Amen-nacht ztratil schopnost přemýšleti. Seděl ztrnule,
mlhy zaclonily mu svět, a v nich v dáli viděl ducha, zuby svými
trhajícího kusy masa z těla svého druha, zmítajícího se v posledním
tažení, a slyšel jásavé volání: "Jsem vesel, jsem vesel!" mísící se
v žalostné vytí a smrtelné chroptění hynoucího. - To přece není možno!
Není možno, aby duchové otců a synů, kteří na světě spokojeně spolu
žili a se milovali, po smrti proměnili se ve dravá zvířata, jež usilují
navzájem o svou zkázu, nemohouce jinak ukojiti hladu. - Jak by se
mohl duch z takového života radovati?! - Jakou náhodou se dostala
tato kniha sem mezi ostatní, líčící štěstí posmrtného života? - Což není
sám bůh Tot ochráncem knih, jenž chrání ty, které ochrany zasluhují, a
zkáze propadnouti dává těm, jež nezasluhují, aby potomci je četli? -
Mnohokráte slunce vyšlo a zapadlo nad rozrušeným Amen -
nachtem, jenž konečně oddav se naději, že to, co dnes zdá se mu býti
temným, později může se mu státi jasným, a že snad v jiných knihách
najde rozřešení toho, co se mu jevilo nyní býti záhadným, dal se do
čtení dalších knih.
Jiná - také prastará kniha - líčila, jak Isis a Nefta shledávají údy
rozpadlého těla zesnulého, jak je Anup sestavuje dohromady a
zvoláním: "Vstaň!" odlučuje ducha od mrtvoly. Protože však nové tělo
tohoto ducha má všecky vady, které měla mrtvola, přichází Hor, otvírá
mu oči, aby viděl, a uši, aby slyšel, upravuje mu ústa, aby mohl mluviti,
dává pohyb jeho nohám a rukám, aby mohl choditi a jednati, načež mu
praví: "Ty jsi dokonalý zářící duch. Jdi tam, kam se ti líbí, čiň to, co
přeje si tvé srdce a nečiň toho, co protiví se tvému srdci. Ty jsi bůh
určený k životu, jakým žijí bozi." - Tato četba Amen-nachta zase
upokojila. Napadla jej sice myšlenka, k čemu balsamovati mrtvé, když
bozi sami i mrtvolu, která podlehla rozkladu, shledají a upraví tak, aby
tělo ducha po jeho vzkříšení bylo úplné; ale jistě nebylo bohům nemilé,
nalezli-li tělo mumie neporušené, takže byli zbaveni práce.
Bez oddechu četl Amen-nacht dále: jak duše zesnulého stoupá
k nebi v podobě ptáka nebo vynořuje se z Nilu v podobě krokodýla a
v bažinaté zátoce vypučí v podobě lotosového květu; jak v podobě
draka vylézá z podzemních slují; nebo v podobě boha - starce zasedá
v soudním sboru Osirově, aby soudila duchy zesnulých; nebo v podobě
ptáka ohniváka nebo vlaštovky nebo v jakékoliv podobě jiné zjevuje se
svým milým pozůstalým skromně nebo celému světu ve velkolepé
nádheře. - Pro tento text nejevil Amen-nacht vůbec zájmu. Dokud je
živ, dotud potřebuje duše, aby mohl pomocí jí ovládati své pozemské
tělo; ale jakmile duch jeho se odloučí od své pozemské schránky, ztrácí
duše svého účelu a nemajíc sebevědomí, mizí ve vesmíru. Duch sice
může ji přivolati, může ji donutiti, aby navštívila mumii odpočívající
v hrobce; ale k čemu?
Další texty, které četl, byly mu ještě cizejší. Duch zesnulého hned
skvěl se na nebi; jsa jitřenkou, vycházel a zapadal před sluncem, aby
oznamoval jeho příchod ve dne ráno lidem na zemi, večer duchům
v říši západní; hned zase jsa Horem v podobě sokola, letěl na perutech
svých nebem, přijímaje pokornou úctu, kterou mu vzdávali ostatní
bozi; hned zase - jsa Reem - řídil osudy lidí i bohů, dávaje život těm,
jimž přál, aby žili, a smrtí stíhaje ty, jimž přál, aby zemřeli; hned zase
byl Osirem, všemohoucím pánem říše západní a vládl neomezeně těm,
kteří opustili zemi, aby žili v jeho říši.
Když Amen-nacht dočetl poslední knihu z posledního džbánu, jal
se přemýšleti o všem, co četl, a snažil se to srovnati v jediný celek. Ale
čím více se přemýšlením namáhal, tím více vystupovaly odpory
v textech obsažené a stavěly se proti sobě jako vrcholky hor, oddělené
od sebe nepřeklenutými propastmi. Marně namáhal se několik měsíců;
duch jeho okříval na chvíle čím dále tím kratší, aby klesl pak do únavy
ještě větší a delší, až konečně zůstal prázdný, bez myšlenek.
Z nečinnosti, jež hrozila zahubiti utlumenou pružnost ducha,
vyrušen byl Amen-nacht vnějšími událostmi.
Záhy po jmenování Meri-amona veleknězem Amona Karnackého,
poznalo kněžstvo Karnackého chrámu směr jeho činnosti, a nedůvěra
v něj změnila se po smrti Merit-ites ve zjevné pohrdání a nenávist.
Nazývali jej vrahem a umínili si, že se ho zbaví ať po dobrém nebo po
zlém. Od svých tajných vyzvědačů dověděl se Meri-amon o smýšlení
kněží jemu nepříznivém, a ačkoliv nevěděl o ničem, co by uvalovalo na
Amen-nachta podezření z účastenství na spiknutí, přece pokládal jej za
původce této nevraživosti a domníval se, že odstraní-li jej
z Karnackého chrámu, utiší nenávist, hrozící vzplanouti v čin. Ovšem
mělo-li odstranění Amen-nachta rozbouřená srdce kněží uklidniti, bylo
nutno, aby se stalo se svolením Amen-nachtovým a bylo pro něj
povýšením v očích kněží. Proto znaje Amen-nachtovu náklonnost ke
studiu, dorozuměl se s Veličenstvem králem horního a dolního Egypta
Tutmesem a nabídl mu velekněžství v Totově chrámu v Hermopoli.
Tot, vynálezce božské řeči a svatého písma, byl bůh učenosti a
knihovna chrámu Hermopolského byla proslulá tím, že chovala
nejstarší svitky (papyry), obsahující tajemné texty, jež zjednati mohly
neobyčejnou moc tomu, kdo by jim porozuměl. V Hermopolské
knihovně uschována byla prý také kniha vlastní rukou Totovou psaná.
Kdo ji znal, dovedl ovládati pohyby slunce, měsíce i hvězd,
rozpoutávati i utišovati živly, rozuměti řeči čtvernožců i ptáků a měl
tak bystré smysly, že jim utajeny nezůstaly ani cesty plazů v podzemí,
ryb ve vodě a ptáků ve vzduchu. Amen-nacht, věda o tom, rozhodl se
ihned, že toto místo přijme, doufaje, že u zřídla všeho vědění najde
rozluštění záhad, jež tak hluboce rozvrátily jeho ducha.
Jakmile skončeno bylo úřední vyjednávání, odebral se Amen-nacht
bez prodlení s vlastnoručním dopisem královským do svého nového
působiště. Meri-amon měl radost, že podařilo se mu tak snadno zbaviti
se nepříjemného Amen-nachta, a jeho radost ještě rostla, když
pozoroval, jak reptání kněží proti němu tichne. Za krátko cítil se tak
bezpečným; že nezachovával dosti opatrnosti při provádění svých
záměrů. To stalo se osudným jemu i Tutmesovi. Jednou vraceje se
z tajné schůze s několika čelnými stoupenci Tutmesovými, utopil se
v Nilu. Téhož dne byl Tutmes zajat a královna obou Egyptů Makare,
dcera Reova, Hat-šepset-chnemt-Amon vstoupila na trůn Horův, jenž jí
náležel dědičným právem.
Jest bůh Tot bytost dobrá nebo zlá? - byla otázka, kterou si Amennacht
předložil po několikaletém pobytu v Hermopolském chrámu,
kde žil jen svému studiu, nemaje zájmu o své okolí. Neúčastnil se
slavností a zábav a nevšímal si žen, zůstávaje svoboden, ač zraky
mnohých do chrámu vstupujících dívek ohlížely se po tajemném knězi,
o němž se vypravovalo, že zanechal spolku s lidmi, aby utužil svoje
styky s bohy. Ve dne seděl v knihovně a četl, psal nebo přemýšlel,
zřídka jsa vyrušován jinými kněžími; nikdo totiž do knihovny nešel,
nebylo-li toho nutně třeba, protože při styku s Amen-nachtem
přepadala každého nevysvětlitelná tíseň. Teprve po západu slunce,
když lidé uložili se ke spánku a mrtvý klid noční rozhostil se po obou
březích i hladině Nilu, vycházel na procházku ochladit se po denním
parnu.
Jest bůh Tot bytost dobrá nebo zlá? - byla otázka, která Amennachta
neustále zaměstnávala, neboť jenom odpověď na tuto otázku
mohla zbaviti jej pochybností, jež neustále se rozmnožovaly a
olupovaly jej čím dále tím více o naději ve shledání s Merit-ites. Čím
dále tím více vtírala se mu myšlenka, že slib Merit-ites byl jen
fantastickým výronem snu jako mnoho jiných bizarních obrazů, o nichž
nikdo neví, odkud se vynořují, když člověk usne, a kam zase mizejí,
když se probouzí. A tato nejistota, sklánějící se hned k víře, hned zase
k nevěře, zmítala duchem jeho mezi radostí a bolestí, mezi nadějí a
zoufalstvím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
