Magikum Regnum

Zlatý věk alchymie

V době 13. věku přichází pravý zlatý věk alchymie. Prvním, kdo se v Evropě v tomto směru pokusil o vlastní činnost, byl Albertus Magnus (1193-1280), Němec přezdívaný Doctor Universalis. Sledoval metalurgický proces v dílnách a usoudil, že transmutace je možná, avšak obtížně uskutečnitelná. Doctor Mirabilis, Roger Bacon (1210-1292), pak dokonce ustanovil v díle Opus tertium (1266) alchymii základem přírodní filosofie. Rozdělil tuto nauku na alchymii spekulativní (teoretickou o podstatě světa a látek) a praktickou (zabývající se lučbou, výrobou elixírů a transmutací). Vnímal tedy alchymii jako užitou vědu s teorií i praxí a experiment označil za alfu a omegu vědění:

"Sine experientia nihil sufficienter sciri potest"

neboli "bez zkušenosti prověřené experimentem se nelze dobrat spolehlivého vědění."

V době důvěry v autority se jednalo o velký pokrok. Za přirozenou součást bádání rovněž označil pokus katalánský teolog a lékař Arnald z Villanovy (1235-1311). Nebyl však alchymistou. Jeho jméno použil pro své alchymistické spisy Pseudo-Arnald. Proti stanovisku Baconovu se staví učenec zvaný Doctor Iluminatus, Ramón Lull (1232-1316), který alchymii nepřál. Jménem Lull si ovšem posloužil alchymista Pseudo-Lull, a tak i jeho vzali alchymisté za svého. Oproti tomu knihkupec Nicolas Flamell (1330-1418) údajně provedl transmutaci na základě nesrozumitelné knihy, kterou zakoupil. Po 21 letech neúspěšného bádání mu ji měl vyložit Žid Candra, tak Flamell přišel k Velkému Umění. Zajímavou osobou těchto časů je Geber Latinus (13/14. stol.). Někteří vědci soudí, že jednalo o Paula de Tarento. Nové poznatky však naznačují, že původní Geber Latinus napsal jen ranný spis Summa perfectionis magisterii (Suma opravdového mistrovství) a ostatní mají jiného autora. Celý soubor tohoto díla je označován jako Korpus Pseudo-Geberův. Do díla jsou zapracovány materiály arabského alchymisty Džabira (721-815) z Corpus Gabirianum. Autor je významný zejména tím, že protežuje cestu experimentální práce a oprašuje pro Evropu korpuskulární teorii. Pracuje jak s teorií živlovou, tak s teorií rtuti a síry, kterou dále rozvíjí. Např. o kalcinaci (pražení):

"Kalcinace nějaké věci prostřednictvím ohně je proto její proměnou v prach v důsledku odejmutí vlhkosti, kteráž její partes (části, korpuskule) drží pohromadě, korpuskule jednotlivých živlů - per minima a ty pak pevně spojují korpuskule rtuti a síry." O zlatu soudil, že obsahuje čistou rtuť a čistá síra jej pouze tinguje, dodává zbarvení. Důvod velké hustoty kovů hledal v nahuštění částic na sebe, za důvod těkavosti označil to, že částice látky jsou velmi malé. Z hlediska moderní vědy se jedná o zajímavý posun ve vnímání světa. Během 13. a 14.stol. došlo rovněž k objevu silných rozpouštěcích vod (lučavky královské, kyseliny dusičné), byl poprvé v Evropě použit střelný prach (bitva u Kresčaku 1346). Rozvoj rovněž zaznamenala laboratorní technika, zejména destilace (Taddeo Aldevotti /1223-1303/ a použití vodního chlazení), ačkoliv destilaci alkoholu z vína ve 12.stol. popisuje již Mappae Clavicula (původně spisy Bólovy).

Roku 1317 vydává papež bulu, která alchymisty staví do role penězokazů a napodobovatelů zlata.

Vyvrcholilo tak napětí mezi alchymisty a církví, dokonce jim hrozila exkomunikace za provádění Umění. Církev alchymii nepřála, avšak ta žila dál.

Myšlenky alchymie bylo do poloviny 15.stol. možnost rozšiřovat i knihtiskem, takže vcelku levně mezi širší veřejnost. Roku 1492 středověk skončil objevením Ameriky.

Do alchymie se postupně vkrádala symbolika a magie, takže slibně nastartovaná dráha metody experimentální, jež byla s to vyvrátit myšlenku transmutace chemickou cestou a přehodit výhybku této nauky, vzala za své.

Ztělesněním rostoucího vlivu mystiky je v této době Cornelius Agrippa (1486-1535), autor klasického díla magie - De occulta philosophia (1531, Okultní filosofie), které slučuje křesťanství s okultní látkou. O proslulém mágovi se v jeho dobách tvrdilo, že dokáže cokoliv proměnit ve zlato, vyvolávat démony a že mince, jimiž platil, se po čase mění v bezcenné tretky. Na smrtelné posteli však Agrippa díla údajně zavrhnul a proklel i svého pomocníka, démona v podobě černého psa. Přesto se našli i badatelé založení praktičtěji.

Osobou, kterou bychom mohli nazvat enfant terrible vědy 16.století, byl Philippus Aureolus Theoprastus Paracelsus Bombastus von Hohenheim (1493-1541). Jeho význam pro alchymii tkví hlavně v tom, že je autorem poslední teorie o stavbě hmoty, která se objevila před moderním pojetím atomistiky (Boyle, později Dalton).

"Abyste ty věci nyní sami zakusili, začněte u dřeva. Ono samo je tělem, teď ho nechte hořet a to, co hoří, je síra, to, co kouří, je merkuryáš a to, co se proměňuje v popel, je sal."

Ustanovil tak teorii síry, rtuti a soli (tria prima). Kromě toho znovu doporučil používání chemických preparátů jako léčiv a úspěšně také léčil. Ačkoliv byl svázán spekulacemi vycházejícími z přírodní magie a k prosazované metodě experimentální nepřidal nutnost přesného měření (narozdíl od svého současníka Agricoly), jeho názory byly pro tu dobu příliš revoluční a rovněž také revolučně propagované (pálil knihy scholastiků). Jeho prudkost se mu patrně vymstila, neboť zemřel v hospodské rvačce. Zmíněný Georgius Agricola (1494-1555) byl vynikající osobností tehdejší vědy. Kromě prosazování empirie a prohlášení, že existuje víc, než-li jen sedm planetárních kovů, proslul dílem De re metallica (O věci kovů) zabývající se tehdejší hutní technologií a mineralogií. Ačkoliv věřil teorii elementů, v možnosti alchymie nedoufal. Věda jako celek podlehla v 16.stol. značným otřesům (zavedení heliocentrického systému, poznatky v anatomii), které zbortily některá dogmata. Jednou z reakcí byl i silný vliv mystiky, což sledujeme i v alchymii.

Přesto v druhé polovině 16.stol. a v 17.stol. dochází opět k nebývalému rozkvětu alchymie. Podle P. Vágnera se o to zasloužila zejména touha věnovat se alchymii coby starému umění v rámci renesančního způsobu života, naděje, že produkty alchymie budou blahodárně působit na zdravotní stav a konečně i touha po zisku. Všeobecný rozkvět vzdělanosti v době renesance pak poskytl nauku v plén. Přesto byla tato doba v očích chemiků něco jako poslední plavba alchymie v plném lesku (ačkoliv myšlenky alchymie bezprecedentně žily dál a dodnes žijí).

Alchymisty v tomto čase můžeme zhruba rozdělit na tři skupiny, kterým byla společná alchymistická praxe: Podvodníky, kteří pracují jen pro peníze a provádí falešné transmutace, alchymisty praktiky snažící se transmutaci provést v laboratoři nebo zabývající se chemickou technologií a mystiky.