Od alchymie k moderní chemii
Od alchymie k moderní chemii
Druhá polovina sedmnáctého věku se stává přechodovým obdobím mezi postupy ryze chemickými, jako je empirie a alchymistickým uvažováním o světě. Objevují se rovněž slovníky alchymistických symbolů, které dovolují alespoň učinit krůček k porozumění návodům. Začněme Robertem Boylem (1627-1691). Ačkoliv v mnoha knihách najdeme konstatování, že dílem The Sceptical Chemist (Skeptický chemik) uštědřil alchymii pěkný políček, jeho kritika byla spíše namířena proti teorii živlů (stejné tvrdil Helmont desetiletí před ním). Boyle, ač vynikající experimentátor, věřil v transmutaci a považoval za transmutaci obyčejné chemické reakce (vybíral si ty, které po proběhnutí několika kroků poskytnou reaktanty). Svá díla navíc halil do hávu šifer, místo aby poskytl výsledky bádání široké učené obci. V 17.stol. opět přichází alchymisté s novými, lepšími postupy pro výrobu chemikálií, jako např. Johann Rudolph Glauber (1604-1668). Kolem r.1667 došlo k objevu fosforu alchymistou Henningem Brandem. Brand ještě v tomto roce uvažoval o tom, že připravil čistý živel oheň!
Teorie živlů byla úplně zamítnuta díky pracím Johanna Joachima Bechera (1625-1682), který zároveň v knize Oedipus Chymicus oder Chymischer Rätseldeuter striktně rozdělil alchymii na lučební (kovy), chymickou a alchymickou a oddělil tak alchymii od chymie (předchůdkyně chemie). Tento alchymista dal impuls teorii o látce způsobující hoření, kterou jeho následovník Georg Ernest Stahl (1660-1734) představil jako teorii flogistonu. Zmíněný názor, ačkoliv chybný, vedl ke konci teorie živlů, neboť, jak vidno z předchozího textu, potvrdilo se, že vzduch není element, ale směs plynů a nyní byl zamítnut oheň jako element, neboť k hoření je třeba flogiston. Deflogistonovaná látka je pak popel. V zajetí této teorie zůstali mnozí velcí duchové 18.stol., objevitelé kyslíku Carl Wilhelm Sheele (1742-1786) i Henry Cavendish (1731-1810), který se dokonce domníval, že připravil čistý flogiston (tj.kyslík). Říká se, že posledním alchymistou byl sir Isaac Newton (1642-1727). Ve své laboratoři studoval hlavně sloučeniny antimonu. Je rovněž považován za nejexaktnějšího alchymistu, ačkoliv své recepty rovněž šifroval. Na svou dobu převratné teorie formuloval ve stínu alchymistických myšlenek a alchymistická literatura mu patrně v jeho uvažování pomohla (Například barvy skryté v materii, to jest rozklad světla na hranolu), neboť
mít myšlenku a nápad, to je polovina úspěchu.
