Jdi na obsah Jdi na menu
 


Laboratoř

Alchymistická laboratoř

Alchymisté původně používali mnohé vybavení, které si odnesli z kuchyně (hrnce, nádobky). Ačkoliv první primitivní destilační aparatury můžeme vysledovat v Mezopotámii, složitější aparatury popsala ve svých knihách "matka laboratorní techniky" Marie Židovka (asi 1.stol. po Kr.), údajně sestra Mojžíše (asi 13.stol. př. Kr), ztotožňována též s princeznou ze Sáby . Její díla se nezachovala v originále. Nacházíme zde popisy mnoha laboratorních technik a zařízení. Nádoba podobná hrnci se nazývala kolba, sloužila k vaření. Místo víka bylo možno usadit helm (alembik). Ten mohl být otevřený se zobcovým nástavcem (alembicus rostratus), nebo uzavřený sloužící k ochlazování par (zpětná destilace - alembicus caecus). Destilát byl jímán do receptacula, tedy obdoby dnešní předlohy. Marie Židovka šla dále a popsala tzv. dibikos (resp. i tribikos), který měl dva (resp. tři) zobce umístěné nad sebou, takže bylo možno jímat i jednotlivé frakce. Hrnec s alembikem nahrazovala křivule (Hermův roh, retorta). Zahřívání se provádělo podle teploty, jaké chtěli alchymisté dosáhnout. Setkáváme se tedy s křivulemi vloženými do tlejícího hnoje, položenými na slunci (později byly paprsky soustředěny i čočkou), vloženými do vodní lázně (popsána Marií - balneum marinae), v parní lázni, pískové lázni, na přímém ohni či žhavých uhlících. K zahřívání sloužila pec zvaná athanor. Absence teploměru vyžadovala určení způsobu zahřívání v návodech. Spoje se zamazávaly tmelem, lutovaly (např. luto sapiens, bláto moudrosti z hlíny, otrub a vajec). Pokud chtěli alchymisté docílit reakcí par s pevnou látkou, možná použily tzv. kerotakis (neví se přesně, jestli kerotakis sloužil zrovna k tomuto účelu). Každá alchymistická operace měla své astrologické znamení.

 

Zajímavý sumář návodů na falšování drahých kovů i výrobu chemikálií rovněž podává ve svých dílech alchymista Ból z Mendéty (3.stol.př. Kr.) či pozdní spis papyrus Leiden X (3.stol.), který ovšem vychází ze starších děl, takže díky němu máme představu o dovednostech starověkých mistrů. V alchymistických laboratořích Evropy pak nechyběly ani oltáře a předměty okultního významu.

 

Co se týká chemikálií, znali alchymisté mnohé dnes běžně používané chemikálie. Některé bylo možné získat v přírodě, jiné si vyráběli sami. Zajímavý seznam můžeme najít například v díle Rházesově Kitáb ar-Asrár (Kniha tajemství), která poskytuje kromě jiného jakési alchymistické know-how. Z žíravin zpočátku používali zejména louh sodný a kyselinu octovou. Později se přidala i kyselina chlorovodíková (nazývána duch soli), kyselina sírová (duch vitriolu), kyselina dusičná (silná voda) a lučavka královská.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ste ojebovsaci !!!

(Paul, 30. 12. 2012 7:39)

a smradi...