Magikum Regnum

Alchymie Arabů

Komentovaný katalog knih Kitáb al-Fihrist (987, autor an-Nadím) uvádí jako prvního alchymistu údajně Ummajovského prince Chálida ibn Jazída (asi 660-704), kterého měl učit přímo žák Stephana Alexandrijského. Podle některých pramenů tak vysledujeme přímou cestu od řecké alchymie. Díky tomu, že Arabové měli na co navázat, nastal rychlý rozvoj této nauky.

Dalším velkým alchymistou byl Džábir ibn Hajján ibn Abdalláh al-Kúfí al-Azdí as-Súfí (asi 721-815). Historici se přou o to, zda vůbec tento člověk existoval. Je možné, že se jednalo o název školy (podobně jako u Shakespeara). Avšak historik Abú Sulejmán as-Sidžistáný (zemřel 981) píše: "Al-Hasan ibn an-Nakid al-Mausílí byl mým přítelem a právě on sepsal ty knihy a jako autora uvedl Džábira ibn-Hajjána. Rozšířil je mezi lidmi, kteří jsou nadšeni pro umění alchymie a vydělal tak slušnou sumu peněz.

"Ať již Džábir byl, nebo nebyl historickou osobností, jeho díla přepsaná jako Corpus Gabirianum (8-10.stol) přináší chemii léčiv, myšlenky uzdravování nemocných kovů (ve zlato) pomocí léku, který nazval al-ixír (znamená "podstata", z něj vzniklo slovo elixír), teorii vzniku kovů ze rtuti a síry, číselné mystiky, destilace (i živočišných a rostlinných látek) a vůbec celkově popisuje všechny stěžejní myšlenky alchymie. Nesprávně je mu připisován jeden z nejznámějších alchymistických spisů středověku Summa perfectionis magisterii (Suma dokonalého mistrovství, 13.stol) od autora nazývaného Geber Latinus, který z Džábirových textů čerpal (také čerpal z Rházese).

Vynikající osobnost arabské vědy Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází (lat. Rhazes, asi 866-902) o možnostech transmutace nepochyboval. Přesto tento lékař a encyklopedista položil pro dalších 700let základy pro dělení látek:

Co se týče látek, existují tři třídy:

živočišné

rostlinné

zemité

Zemité látky se dělí do šesti skupin:

duchové

těla

kameny

vitrioly

boraxy

soli

Kromě toho se také vrátil k Démokritově myšlence, že látky jsou tvořeny z malých částeček (Kniha tajemství, Kitáb ar-Asrár), objevil antiseptické účinky ethanolu, připravil zředěnou kyselinu chlorovodíkovou a používal preparátů rtuti jako projímadla (zváno album Rhasa). Za alchymistu byl mylně považován lékař a encyklopedista Abú ´Alí al-Husajn ibn ´Abdalláh ibn Sína (lat. Avicenna, 980-1037), který ve své době tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci. Jeho hlavním dílem je Qánún (Canon medicinae), pro nás je spíše důležitá stať později latiníky nazvaná Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět), kde v díle Kitáb aš-Šífá (Kniha uzdravení) láteří nad jejich pochybným uměním: "Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl." Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy. Stejně jako v Řecku i Číně se arabská alchymie postupně odchyluje od praxe (neproveditelnost transmutace) k duchovnu, alegorii a šifrám - například v dílech Abú ´Abdalláha Muhammada ibn Umaila at-Tamímího (900-960), později přeloženého jako Tabula chemica. Z ní vychází i Maier ve své Atalantě fugiens.