Alchymie
Alchymie je uměním
Je to způsob, jak oddělit část vesmíru od existence v čase a dosáhnout zdokonalení této části.
Co je zlato pro kovy, je pro člověka dlouhověkost, nesmrtelnost a konečné vykoupení
Zdokonalení hmoty se hledá působením přípravků, nejdokonalejším je Kámen mudrců. Lidé stále nedosáhli elixíru života, ale formou vnitřního odkrytí mohou dojít k duchovnímu osvícení a tak nalezt Kámen mudrců.
S alchymií se setkáváme již v nejstarší chrámových dílnách, které byly v Egyptě (kolébka evropské alchymie) a lze doložit fungování již před rokem 3200 př. Kr., dále se stopy po alchymii dají objevit v Mezopotámii a lze vysledovat stopy vzniku alchymie v Číně. První alchymisty však můžeme hledat v mnoha kulturách a civilizacích dávno ztracených.
Legenda
Do Egypta Umění alchymie, spolu se základy civilizace, přinesla Horova družina ze zámoří. Opět zde můžeme vysledovat paralelu s Čínou.
Po zkáze Atlantidy se obyvatelé rozutekli do světa a své umění a vědu odnesli s sebou. Stejné (atlantiďanské) teoretické základy pak vytvořily podobná učení. Je na nejvýše jasné, že starověký svět byl propojen (např. obchodními cestami), ale i mnohem více, než by se zdálo. Informace o filosofiích "prosakovaly" z jednoho konce světa na druhý.
Etymologie slova alchymie
Základem různých variací tohoto slova je alchimie, alchemie, alkimie, arabský výraz kímijá opatřený určitým členem al, tedy al-kímijá. Výraz al-chymie se objevuje v katalogu Kitáb al-Fihrist od an-Nadíma (10.stol.). Zpočátku však nebyl tento výraz příliš užíván. Alchymie byla nazývána Ars nova (nové umění), v arabském světě Velkým uměním či jen Uměním. Arabové tento výraz patrně (podle názoru moderních historiků) převzali ze složeného slova chémeia pocházejícího z řeckého cheó (lít, slévat) a egyptského kem(et) (psáno k-m-t,. neboť Egypťané nepsali samohlásky) znamenající černá zem.
Cesta alchymie
Původ slova alchymie dobře odráží i samotnou cestu, kterou se Umění vydalo do Evropy. Spojením dovedností metalurgů, znalostí léčby, řecké přírodní filosofie, hermetiky, magie, egyptských znalostí a magické praxe, mýtů a legend vznikla alchymie v kulturním víru starověké Alexandrie, kterou roku 331 př. Kr. založil Alexandr Makedonský (356-323 př. Kr.). Z kulturního střetu egyptské a řecké civilizace se zrodila alchymie.
Alexandrie byla v tomto věku centrem vzdělanosti, Ptolemaios I. (304-284 př. Kr.) zde založil velkolepou Alexandrijskou knihovnu a za jeho vlády se rovněž stala hlavním městem Egypta. Knihovna však byla zničena. Při dobývání Egypta Araby roku 643 po Kr. padla i Alexandrie. Došlo k přepisování děl do arabštiny a přejímání vzdělanosti egyptské, řecké a římské. Arabské tažení zastavil až Karel Martell u Poitiers roku 732.
Nárazové pásmo mezi křesťanskou a islámskou civilizací se pak stalo otevřeným kanálem, kterým proudily alchymistické spisy, jež s nadšením hltala renesanční Evropa. Překlady význačných (nejen alchymistických) děl zprostředkovali do arabštiny již v průběhu 5. stol syrští Nestoriáni (křesťané) v Nisbis a Edesse, harránští Sabejci (pohané), centrem též byla akademie v Gundišápúnu v západní Persii a Alexandrie. Do latiny překládala Toledská škola arcibiskupa Raimunda (Toledo bylo dobyto roku 1085 Alfonsem VI) a jedním z center se stala i Kordova.
"Běda! Nejtalentovanější křesťanští mladíci znají jen literaturu Arabů!
Náruživě hltají arabské knihy, ze kterých s vynaložením obrovských nákladů sestavují rozsáhlé knihovny a na všechny strany rozhlašují, že tato literatura je hodna obdivu!", kázal katolický biskup v Kordově...
První známá zmínka o alchymistickém počínání na západě je z roku 1050 v kronice Adame de Brême a uvádí podvodnou transmutaci provedenou pro hamburského arcibiskupa židem Paulem z Byzancie. Alchymii podle některých pramenů uvedl na širokou scénu roku 1144 Robert z Chesteru ve své knize Liber de compositione alchemiae (Kniha a podstatě alchymie), kde tuto nauku nazývá Ars nova (Nové umění).
Základem porozumění je studium starých spisů
Alchymisté věděli, že jejich předchůdci, velcí filosofové a mágové, znali tajemství transmutace a je nutné pouze toto tajemství v symbolice starých textů odhalit. Tak praví doxografický spis Turba philosophorum, kdy v 11. kapitole mluví Parmenides:
"Proto znovu a znovu bádejte v knihách, tak poznáte přirozenost pravdy"
Johann Wolfgang von Goethe (1742-1832) o tomto napsal: "...je to jako ustavičné vyzvánění zvonů, jež přivádí člověka spíše k šílenství, než-li ke zbožnosti!" Prvním alchymistickým spisem, který spojoval teorii, alegorii a praxi, je na západě Kniha kamenců a solí (De salibus et alubis) od Pseudo-Rhazese. Zde se setkáváme se (pro alchymii tolik typickým) směšováním přírodní spekulativní filosofie a praktického pozorování. Středověcí myslitelé si nedovedli poradit, kam alchymii v tehdejším systému věd zařadit. Nové umění se tak ocitlo v šuplíku spolu s astrologií (Liber de naturis inferiorum et superiorum od Daniela z Morley (1140-1210), nebo po vzoru arabského systému dělení věd mezi nauky přírodní (De divisione philosophiae od Dominica Gundissalina 12.stol.). Důležité bylo, že si mezi středověkými učenci našla alchymie oblibu a byla rovněž již v průběhu 12. a 13. stol podrobena v disputacích kritice. Vidina snadné výroby zlata patrně zmátla i ryze křesťanské učence, takže proti této vědě neměla zpočátku nic ani církev (která samozřejmě nebyla tolik svatá, jak vypadala navenek a hromadila ohromné bohatství a moc). Spájení křesťanství a alchymie dokládá názor
Gebera Latina
"Díky svému intelektu je člověk schopen vyrobit vše kromě života a duše. Toto Umění jej však nestaví do role stvořitele, působí pouze jako hybatel a řídící činitel." Gebera Latina (13/14.stol.)
Samotný papež Jan XXII, který vydal roku 1317 bulu Spondet quas non exhibent, namířenou zejména proti penězokazcům, napodobovatelům zlata ale i proti alchymistům (Svatý Otec spojil tyto "profese" do jedné), byl po své smrti podezřelý, že alchymii sám praktikoval, neboť jeho majetek čítal ohromné množství zlata.
Velmi se alchymie rozšířila mezi Dominikány a Františkány. Je však pravdou, že v pozdějších letech nezaujímala církev k alchymii kladný postoj a vyšší klér nevnímal alchymii mezi příslušníky svatých řádů jako něco pozitivního. Přesto se v knize Puech aller verpoten Kunst (Kniha zakázaných umění) od Johanna Hartlieba alchymie neobjevuje!
